ČERNÁ POLE.

Má samostatná, hrdá země ostrovní

nad příboj města ční, ta tmavá rýha!

Můj tichý Kristus z půdy svobodné tu pní,

od bahna země k slunci ruce zdvihá.

Víš, tenkrát v podzim jak ten vítr hluchý táh’,

jak od plic města na nás byl by honěn!

Však siláky, viď, hochu, nepovalí v prach –

jdeš také k slunci, nad svou prací skloněn.

A přišel’s, bratře, za mnou v černou prsť mých cest

ne s barvou jen a s těžkou knihou mojí –

i Tebe pálil puch kupčících měst,

a srdce tvoje práhlo po pokoji –

Tak z černé půdy jedny květy vzrůstaly,

a tam, kde obzor vlní čára křivá,

kdes v mlhách duše naše duo zpívaly:

mé slovo a Tvá barva zádumčivá...