ČERNÁ RŮŽE

Černé stolisté růže, černou jež šeptají vůni

jsou rámcem tvé bolestné hlavy! –

Obraz tvůj vyryt v mé duši,

podoben kameji vzácné,

kterou bych líbat chtěl věčně.

Tvář tvá je němá jak moře...

Pod slupkou tvářnosti všední

tají se šatnice tváří,

patřících bytostem dávným,

jimiž jsi v dřívějším žití

osudně prošla.

Zrak tvůj žhne zelenou nocí...

Něha v něm zahrává děcka,

po slovech vroucných jež lační,

chvílí v něm šílenství blýskne

přízraku Dantova pekla,

opálem zahoří v šeru,

opálem, který byl vyňat

z očního důlku

pozvolna umučeného

Inda.

Ústa tvá škeblí jsou lásky...

Vyznání zurčící pramen,

zacloněn věncovím květin,

vyčkává Narcise příchod,

který by, skloniv se z doušku,

zahlédl v zrcadle vodním

vnitřní svůj obraz.

Kštice tvá prales je hnědý...

Svěží chlad stinný z něj vane,

lákaje k odpočinutí

na kyprém koberci mechu;

v tichu však záludné rokle

skrývá se v podsvětné sluji

záhadné temno.

Ruce tvé královně patří...

Zdá se, že byly to ruce

Marie Antoinetty,

které se dotknouti bály

abbéa zbožňovaného,

ruce, jež vzkříšeny z hrobu

potají v klávesách srdcí

milenců bloudí.

Tělo tvé zpíjí jak víno...

Blažený člověk, jenž připil

Venuši z kalichu tvého

opojný šumící nápoj

žhavé tvé vášně.

Bloudící korábe lásky,

bouřemi zmítaná duše,

plující po věky drahné

vlnami života zlého,

posléze v propastné tmáni

uzřevší maják mých očí

zažehlý v ústrety tobě,

aby ti záchranu věštil –

zakotvi na mojí hrudi,

útesu korálů rudých,

po rmutné pouti,

čekal jsem tebe, má lodi,

čekal jsem rozlačněn touhou,

netuše, jak jsi mi blízko,

tuše však, někdy že přijdeš,

úchvatné zjevení lásky,

silnější nežli je život,

silnější nad pouta smrti,

abysi v kvetoucím míru

uprostřed tropických palem

žhavých mých smyslů

stanula u mého srdce

ostrůvku roztouženého

polibky moře.