ČERNÁ STAVENÍ.

Na řece černých stavení

řad zrcadlí se v prvním šeru...

Hromady zdí a kamení

zří v kraj, jenž pust v svém poloměru...

Na loďce jedu... Večer pad’

sem v řeku jak pták poraněný,

zbarvená krví křídla klad’

v chladící vodu, v zšedlé pěny

a jak by mřel v nich utopený...

Zvuk náhle parní píšťaly

továrnou pronik’, oken řadou,

trojnásob jež se dívaly

nad sebou, a již v tmu se kladou, –

v ráz vyhrnou se postavy,

ku přívozu se jíti strojí,

jdou těsně, hlavu u hlavy,

to dělník za dělníkem stojí,

vyhublí, v sešlém, tristním kroji...

Teď prám se plní, skřipotem

o řetěz tře se řetěz, chřestí,

dívky se tlačí s pískotem

v sousedství mužných, drsných pěstí,

sestárlé ženy, hnát a kost,

sto hlav se v jednom klubku choulí,

prám v hloub se vnořil, břehu prost, –

jak zemřelí by v Lethe vplouli

a každý tížil víc svou koulí,...

puštěných galejníků koulí...

Nastalo mrtvé ticho zas

opadlých stromů, prázdných polí,

nevydá plochá dálka hlas,

vše vůkol ztichlo po okolí.

Jen z nádrže, jež ztemněla,

tovární stružky v řeku tekou,

a hrůza smrti zmrtvělá

děsivě páchne mrtvou řekou,

po níž se stíny noci vlekou...