Černá tůně.

Žala trávu vedle tůně,

sychravý byl den;

jak jí divně srdce stůně,

v očích jaký sen!

Vysoké kol stojí třtiny,

jimi táhne sten,

nad vlnami táhnou stíny,

sem tam chumáč pěn.

Tady splynou a tam hynou,

okamžiku plen,

v olší a vrb píseň línou

jedno splývá jen.

Její vzdech to! Jde tak z hloubi

k chumáči těch pěn,

k olším, jež tůň černou vroubí

jako těžký sen.

Divý bol ji svírá, dusí,

nechá lnem být len,

dolů, dolů, musí, musí,

slyší z hloubky sten.

Zná ten kvil, jím sama stůně,

zná ten chumáč pěn...

S plachtou zbyl srp vedle tůně –

sychravý byl den.