ČERNÉ BÁRKY.

Kde slunce plálo po hladině moře

a měnilo ji v stříbrolesklý kov,

tam po západě, chmurný řetěz tvoře,

řad připlul bárek černých, smutných vdov.

Příšerně jejich černaly se dříky,

jen žluté plachty výše hořely –

jak tajily by mořské loupežníky,

již vydají se na břeh setmělý.

Tak jako připluly by z dávnověku,

jenž zdál se nám, že již se nevrátí –

a nyní ke břehům, hle, plným vděků,

se připlížili s šerem piráti.

Ó, skryjte se, kdo ukrýti se může,

čas navrátil se dávných pověstí:

své, muži, skryjte ženy, vábné růže –

na černých lodích pluje neštěstí...