ČERNÉ JEZERO. (I.)

V tajné lesů šero

slunka zář se noří,

dolů na jezero

vítězně se usmívá,

jako nořič, jenžto v moři

drahou perlu odkrývá.

Tu se rozesmály

i ty nebetyčné

šedohlavé skály,

šumným lesem věnčeny;

vzlétly za jezero sličné

veselé jich ozvěny.

Ono třpytně zdá se

lito z rosy ranní;

nebo v také kráse

z oblohy je zrozeno?

jako doma hledí na ni,

s úsměvem a zjasněno.

Rádi k němu vlaji

paprskové jitra,

důvěrně si hrají

s vlnami co blíženci,

všickni v barvách nebes nitra,

v blankytu a ruměnci.

Jako zorou vzňato

tak se rozeskvělo;

i ten stín jak zlato

pod skalou tam obrovskou

neslo kdy tak jasné čelo

korunu tak královskou?

Ladně kloní břehy

k němu náruč svoji,

v oko plné něhy

v slasti zří mu srdečné;

přátele jen sladce pojí

objetí tak pověčné.

Ó jak z břehů klína

hrdou slastí stkví se!

jak mi připomíná

bohatý ten mládí vznět,

v jehož lesku zrcadlí se

zkrásnělý ves boží svět.

Hle, co tam se kmitá

třpytně z ratolesti?

Vážka duhovitá

k jezeru to proniká,

rychlokřídlá, jako štěstí,

hladiny se dotýká.

Jak by to dvě sestry

ulétaly tamo,

obraz její pestrý

v zrcadle ji sleduje;

ó nechť přijde štěstí samo,

naděj hned je zdvojuje!

Až tam podle skály

zrak můj vážka svádí,

a kdy mizí v dáli,

vzpomínkou se usměji...

což o jedno štěstí v mládí,

což o jednu naději!