ČERNÉ JEZERO. (II.)

Jak skály žhou! kol mrtvý klid,

les oddychuje stěží,

a na vlnách i slunka svit

jak těžké zlato leží.

Dnes jezero ni jedinou

se vlnou nezčeřilo;

zdaž nad vlastní se hlubinou

tak tiše zamyslilo?

Ó přemnohá as čarozvěsť

jí mlčky vane ze dna;

tak tajemná to hloubka jest,

tak šerá, nedohledná.

A pravda-li, co bájka dí,

proč chmuří se tak temně,

tož nikde dno jí nehradí,

ni v samém lůně země.

Tož útrobou jí proniká

a v jiném země pásu

tvrz podzemí si odmyká,

zříc jiných nebes krásu.

A pravda-li, co věřící

si fantazie bájí,

tož lahodnou je studnicí

kdes v dálném jižním ráji.

Tam v zrcadlo jí perlové

břeh zírá země oné,

kde háje pnou se palmové

a cedry libovonné.

Zde jasný den, tam v noci stín,

tam protinožci spějí –

a v hlubině tam sladce v klín

sny vlahé noci vějí.

Tam šelestí to v rákosu

jak vzdušné harfy struny,

a na vlnách květ lotosu

se houpá v lesku luny.

Ba hloub-li zrak se ponoří

v noc jezerního bezdna,

bod míhavý tam zahoří

jak slabá záře hvězdná.

Svit záhadný se z úkrytu

jak rosné oko hrouží –

zda z jižního to blankytu

sem dálná hvězda touží?

Zda po hvězdě to severní,

zda bádá po Arkturu?

Či prohlubní tou jezerní

se k slunci dívá vzhůru?

A slunka zář svou nádheru

tam leje v slasti věčné,

a celují se v jezeru

dvě dálky nekonečné. – –

Však ne, toť klam! – a nechť i klam,

aj co tu za otázky?

či dosahá pych pravdy tam,

kam fantazie lásky?