Černé jezero.

Jezero švarné – v šedých skalin lemu

tajemně dřímá v snivých lící vnadě,

jak ve zakletém pohádkovém hradě,

hladina němá bájných vodojemů,

jichž vlny smutné v paprskové šeři

rusalčin povzdech polehounku čeří.

Jezerní stěna z daleka se bělá

a kolem šumí doubravina stmělá,

kde v tmavých buků zádumčivém klíně

ztracené mládí kukavice šedá

voláním táhlým bez ustání hledá

a starý tetřev hýká v kapradině.

Buď vítáno mi v upomínce vděčné,

jezero černé! – na Tvém švarném břehu

jsem prožil snění nejsladšího chvíle,

když zíral jsem v Tvých lící božskou něhu

a nořil ducha v dumy nekonečné,

jež tají se v Tvé hloubi zasmušilé!

Jak z hladiny Tvé vodní růže sněžné,

tak z duše mojí bujně vykvítaly

v pohledu na Tě nejluznější zjevy,

vidiny čárné, hebké tak a něžné,

že k šílení až duši rozehřály

a vtělily se v nejsladší mé zpěvy!

Ba často v snivé zdálo se mi chvíli,

že sám jsem oním bludným lovcem z báje,

jejž kypré rámě usměvavé víly

vlákalo v hlubin křišťálové taje: –

Tak půvaby mne Tvoje okouzlily!

Nuž dřímej sladce v šedých skalin hrobě,

má vzpomínka se stále snuje k Tobě

jak pošumavská, bledá parnassie,

jež drobným kvítkem na Tvých březích nyje.