Černé jezero.

Hluboký les – a v pustém lůně jeho,

jež vroubí horstva bašta staletá,

pohlíží temným okem k nebi

jezero Černé – panna zakletá!

Tu klidně spí, tu zvedne se a zuří,

jak pouta svá by chtěla rozmetat,

v něž svázali ji horstva velikáni

a uzavřeli ve svůj temný hrad.

k staletým jedlím s pláčem zaletí

a kdo k ní přijde, toho vzdechy vítá

a vypravuje o svém zakletí.

Zpěvavý potok v náručí jí spěchá,

ji šumem těší stromů pozadí,

i nebe časem zjasní líce její

a vánek s čela vlásky uhladí.

Leč velikáni nepohnutě stojí:

„Volej si k nebi, volej k člověku –

zakletá’s věčně!“ – pokynou jí čely...

neb vláda naše bude do věků.“