Černé labutě. (I.)

Hlaď rybníku ni vánek nerozčeří,

park celý s kmeny, trávníky a keři

se zhlíží v hloubi nehnutě,

po hedbávu vln jako po zrcadle,

leknínu květy dělíce jen zvadlé,

hle, táhnou černé labutě.

Jak slavně plují kloníce šíj k šíji!

Noc svojí tmu a svoji poesii

na křídla nasypala jim,

i táhnou jako černé visiony...

Jich žalné zvuky jako flétny tóny

zní ob čas vlnami i rákosím.

Jich zobák v ňadrech ryje v chvíli nudy,

jak srdce krví potřísněn plá rudý,

jich křídla svislá truchlivě

se černá, posupná v tmu hlubin kloní,

a v rozmachu svém kalné perly roní

kol dřímající po nivě.

Tu ohněm náhle celý obzor vzplane,

sta liljí plamenných ve vlnách vstane

a hoří na dně nehnutě,

a zvolna ve západu majestátě

po vlnách v Benátském jak rudém zlatě

hle, táhnou černé labutě.

Ó zvuku jemný, unylý a dlouhý,

jenž chvíš se v kraj, co v tobě snů a touhy,

co odříkání a co ztrát!

Jak mnohý v tobě pohřben jest máj květný,

ty echo Lesbické a svaté flétny,

jež lká: Jen jednou milovat!

Ó smutku noci, smutku, jímž svět stůně,

jímž dýchá z ňader nočních viol vůně,

tys ptákům těm pad’ na peří,

ty řídíš vážnou pouť jich vlnou kalnou,

ty budíš v povzdech srdce flétnu žalnou,

jež miluje – však nevěří.

Hlaď rybníku ni vánek nerozdýchne.

Noc spadla na svět, sotva leknín dýchne

i srdce mé spí nehnutě,

po něm se černé visiony chvějí,

to v nocích bezhvězdných tam zní a pějí

mé písně – černé labutě.