Černé labutě. (II.)

Hlaď rybníku ni vánek nerozčeří,

v korunách stromů posupně se šeří,

noc táhne v stínu směsici,

jak tmavé spousty stojí kolem stromy,

jak fantastických skalin srázné lomy

kdes v divném kraji, v měsíci.

A rybník v celé velké ploše dálné

jest jako velké zrcadlo a kalné,

přede mnou leží nehnutě;

třtin změť jak brvy nad okem se zvedá,

zřím v jeho hloub – však darmo oko hledá

plující po něm labutě.

Kam prchly náhle? Kde se v stínech skryly?

Či v podzemní sluj slákaly je víly

v křišťalné proudů paláce,

by táhlým flétny jednotvárným zvukem

v sny dlouhé, den jež přehlušil svým hlukem,

je uspávaly přesladce?

Kam prchly zabořivše v ňader peří

svůj zobák rudý, roztáhnuvše v šeři

po hladině své perutě,

z nichž, jak by s řízy noci zvolna kanul,

jen smutek tichý v ospalý kraj vanul,

jenž zaklet se tměl nehnutě.

Ó ptáci mystičtí, kde spíte asi?

V noc naslouchám a lovím vaše hlasy,

teď stromů šum, teď ševel třtin,

vy mlčíte a v roztouženou duši,

jež jako lýra chvěje se, cos tuší,

pad’ jako na krajinu – stín.

Po písních svých se ptám, kde hnizdo jejich?

Kdes nekonečna dřímou na peřejích,

kol táhne lhostejnosti chlad,

pod nimi veliká noc zapomnění

jak moře prostírá se a se pění...

Ó ptáci moji, jděte spat!

Hlaď rybníku ni vánek nerozdýchne.

Noc na svět spadla, sotva leknín dýchne,

i srdce mé spí nehnutě...

všech visionů zhasly blýskavice,

tam v nocích bezhvězdných juž nezní více

mé písně, černé labutě!