Černohlávek.

Kraj nebes jemně s dálnou zemí splývá,

jak jinoch s dívkou, touhou lásky jat,

má duše v klenu mladou hruď se dívá,

kam stichlý pták šel spat.

To básník můj a stromů duše plesná

a sladký vykřičník těch na listech,

jež usmívavá zemi píše Vesna,

z nichž vane květů dech.

To těšitel můj svištně rokotavý,

jenž tam, kde nivy ladný kyne klín,

své lásky chrám i palác z mechu staví

v lahodný polostín.

Jenž na snítce, již vánek jižní houpá,

svůj švitořivý koncert hvízdá rád

a v pramenitých perlách křídla koupá,

by volně jimi vlád’.

To černohlávek můj; zda asi tuší,

jak rád ho mám a čarný jeho zpěv,

jímž krásy záhony mi rostou v duši

a sluncem hoří krev.

Jenž zemi z náručí se u výš vznáší

jak blaženého jara sladký vzdech

a volá do květu, co v srdci raší

a v slunných nivách těch.

To lékař můj, jenž léčí zvuků plesem

mou duši, druhdy chorou zas a zas,

když jako dítě bloudím v dumách lesem,

kam jarní zve mě čas.

Viz, sklonil hlavu pod zahnědlá křídla

a zavřel očí vábnou čaromoc;

nač myslí as, a jaký z duše zřídla

skvost vyváží tu noc?

Slyš, pěje juž, můj černohlávek něžný,

své duše pestře zkvétající sen,

o černých očích družně ptačí kněžny

a kštici nad eben.

O popelavých líčkách, hrdle šedém,

o světle olivovém boku snad,

jak shlédl ji, když placha jeho sledem

v kvetoucí slétla sad.

Či nových písní zdroj mu v duši zvoní,

by perlily se růži úkojem,

jež roztouženě po něm hlavu kloní

a rudým vzdychá rtem?

Či o prohřáté letním sluncem výši,

kde zlatá pásma jarních zpěvů tkal,

když jak shluk strastí do nuzákův chýší

tlum vran slét’ v lůno skal?

Či o loupeži hrozné sní a líté,

když ťuhýk, lad i lesů ukrutník,

jim za soumraku v hnízdo pospolité

odvážnou silou vnik’?

Když odnes’ ji, jak vraha toho zvykem,

v keř ostnatý kams do úvalu skal,

by bez ní popěvným se poustevníkem

a lesním mnichem stal?

Pryč se zlým snem, pryč s těžkým žití bojem,

jeť v bdění různých strastí víc než dost;

spi klidně, druhu můj, co s žalů rojem?

buď v snění útrap prost!

Spi pokojně; má noha opatrně

od ložnice tvé odnese mě zpět,

že nezdupu ni trav na hebkém drně,

kde přes noc vzejde květ.

Ó spi! Ni dech můj snu ti neporuší;

vždyť v slunných písních tvých

mně upomínky mládí pějí v duši

jak děti v letnicích.

Ó spi! Vždyť tam, kde milý zpěv tvůj prodlí,

též krása dlí, ty’s pravý její kněz;

má duše při tvém útulku se modlí

i všechen strom i vřes. –

On sní, on sní svou píseň nevypěnou,

můj okřídlený, černohlavý brach,

a co jsou sny? Jen žití šumnou pěnou,

a s ptákem já jen prach.

Leč jednu-li jsme duši potěšili

tím, čeho zpěvný uštědřil nám sen;

pak kalich, z něhož žití zdroj jsme pili,

byl sluncem naplněn.