Černohorec.

První záře nebem pluje,

matka syna vypravuje:

„Synáčku můj, milý synu,

Turek plení domovinu,

pálí chýžky, loupí raje –

sladkáť, Vuko, odplata je!

Nejsi, Vuko, jinoch chorý,

sokolík jsi Černé Hory!

První bitva, výboj prvý,

posvětí tě vrahů krví!“

Minul den a noc je druhá,

v Černých horách bitka tuhá!

Přihnala se Turků mračna

jako stáda tygrů lačná,

s rykem, křikem k horám hledí –

jaké v horách odpovědi!

Zhouba srší v ryčné voje:

„Zpátky Turci, zpátky z boje!“

Kde se láme nejvíc zbraní,

jataganec Vuka shání.

Pádí baše na koníku –

„Hoho!“ za ním Vuka v mžiku.

„Zlou bys odnes’ domů zprávu – –“

rázem srubne baši hlavu.

Byly zmatky nade zmatky,

rozprchli se Turci zpátky,

junáci v ně tepou statně,

krev se valí v Stambul chvatně...

První záře nebem pluje,

z boje Vuka přiharcuje

s vykládaným jataganem,

s lebkou baše pod turbanem.

Matička ho vítá v dvorec:

„Teď jsi pravý Černohorec!“ –