Černohorka.

„Velmožný pašo! ztiš nevoli, hněvy,

z celého hnízda dvě jen zbyly děvy,

jež v poutech vedu k tobě v stan,

hajduků pelech jako listí, plevy,

na skalách zničen, rozmetán.

Náhoda divná; krásou děvy jedné

až dech se tají, v tvář kdo bílou vzhlédne,

na ústa, kalich narcisu,

ohyzda druhá hněvem chví se, bledne,

a v oku sto má eblisů.“

Tak Kislar aga oznamoval pánu.

Pokynul paša, used’ v ottomanu

a otrok zdvihnul záclonu,

zazněla pouta, při otvoru stanu

dvě ženy v němém úklonu.

„Odveďte tuto do harému síní,

ta první bude všechněch otrokyní;

za ztrátu lidí, pokladů,

jíž hajduci, ti ďauři kletí, vinni,

ta druhá vezme náhradu.

Uvažte na strom ohyzdné to tělo,

zbičujte ňadra, rozbrázděte čelo,

i suchou její šíj a líc,

a v rameno, by znamení tam lpělo,

železem vpalte půlměsíc.“ – –

Vykonán rozkaz; ticho nad ležením,

noc chmurná roste každým okamžením,

to k útěku jest příhodno:

„ó mocný pašo, nad život svůj cením

mít jedno rámě svobodno!

Rameno jedno stačí pro objetí

manžela mého, k požehnání dětí,

až pošlu je v boj tobě vstříc;

za kořist ptákům zde na této sněti

zavěsím rámě, půlměsíc.“ – –

„Velmožný pašo! ona bídná žena,

bolestí, bičem ještě nezmožená,

uprchla, žádné stopy víc,

jen pouta její, rudá krve pěna,

uťaté rámě, půlměsíc.“