Černohorské vánoce.

Sborem sezval hadži-popa Jovo,

sborem po všem Zetsku sezval kmety.

A když sborem kmetové se sešli,

řeč k nim činí hadži-popa tuto:

„Oj Zećané,“ praví, „bratři trudní,

jaký náš a k čemu nám ten život,

když my od těch dob, co pod Obodem

skály v chladném klínu odpočívá

zastánce náš Crnojević Ivo

a co země zmocnivší se Turci

oltáře nám pobourali, chrámy,

na místech nám posvátných, kde druhdy

kněží naši bohu sloužívali,

minarety sobě postavili, –

když my, dím já, od neblahých dob těch

nemáme kde modliti se bohu,

ni kde boží vykonávat zákon?

Pročež, bratři trudní, vás se táži,

což abychom složili se na dar,

do Skadra pak k pašovi se brali,

dárkem si ho dříve naklonili,

v sníženosti pak ho poprosili,

by nám vydat povolení ráčil,

bychom sobě kostelíček zdili,

boha v něm dle víry naší ctili?“

Kmetové kdy řeč tu vyslyšeli,

s radostí k ní přidali se všickni,

mezi sebou, co a jak kdo může,

pašovi hned složili se na dar,

do Skadra se krvavého brali,

pašovi svou žádost vyslovili.

Paša dárek přijal, žádost vyslech’.

„Postavte si kostelíček!“ pravil.

„Nebudu v tom překážeti já vám,

ani v tom vám překážej kdo jiný!“

Povolení pak jim ihned napsal,

vlastní rukou spečetil, pak vydal.

Šli pak zetští kmetové, šli domů,

vyřídili, co jsou pořídili,

zednických hned mistrů povolali,

kostelíček u nich objednali.

Kostelíček mistři postavili;

kmetové pak, co jsou vyjednali,

správně jim a řádně vyplatili,

ještě zvlášť je slušně obdařili,

domův zase odtud vypravili.

A tu k nim zas hadži-popa Jovo:

„Oj Zećané, trudní bratři moji!

Kostelíček, hle, jsme dostavěli.

A co platno, že jej postavili,

lepší nežli doupě přec když není,

nebo ještě vysvěcený není!

Pročež, bratři trudní, vás se táži,

což abychom složili se ještě

na dar jeden, do Skadra se brali,

pašovi se v úctě uklonili,

darem si ho dříve naklonili,

v pokornosti pak ho poprosili,

by nám vydat povolení ráčil,

abychom šli na tu Černou Horu,

na Černé tam Hoře na Cetyni

v monastéří k vladykovi vešli

Danilovi a jej poprosili,

do siré by zavítat k nám Zety,

vysvětit nám kostelíček ráčil?“

Kmetové kdy řeč tu vyslyšeli,

s radostí i k ní hned přistoupili,

ještě jednou, co a jak kdo může,

mezi sebou složili se na dar,

do Skadra se krvavého brali,

pašovi svou žádost přednášeli.

Paša dárek vzal, i tu jim žádost

vyslyšel, hned na vladyku písmo

napsal, sám pak spečetil, jim vydal.

„Vladyko,“ v něm píše, „na Cetyni

černohorský, poslyš, černý mniše!

Bezpečný já průvod tobě dávám,

bez péče bys s Černé Hory sešel,

bez péče vší Zetou rovnou prošel,

Zećanům pak kostelíček světil.

A nebudu překážeti já ti,

ani v tom mém pašectví kdo jiný!

Avšak, mniše, péči také ty měj,

ve zbraních by Černohorci tvoji

nepřišli, ni Zećané, ni z kjaurů,

do Zetska kdo přijdou, jací jiní!

Nebo Turci podivni jsou zetští:

v zbraních kjaura nemohou ni vidět;

shlídnou-li ho, jako sup kdy kačku,

naň se vrhnou, nezdrží je nikdo!

Přes to, mou když v ochranu se dáváš,

zbraní tobě netřeba pak žádných.

Za to průvod bezpečný já tento

rukou svojí spečetil a za to

věrou svou zaň ručím – já to, paša!“

Šli pak zetští kmetové, šli domů,

vyřídili, co jsou pořídili,

lodici hned krásnou vypravili,

s hadži-popem Jovem přes jezero,

přes široké, na Rijeku pluli,

odtad vzhůru na Cetyně táhli,

na Cetyni před vladyku stoupli,

v pokoře mu ruku políbili,

skromnou svou mu žádost vyslovili.

Žádost jejich vladyka kdy vyslech’,

převelice nad ní zasmuší se.

„Oj Zećané,“ dí pak, „bratři moji,

ubozi jste vy a nejubožší

ze všech vás – to, pope Jovo, ty jsi!

Nebo, zdá se, v paměti že nemáš,

skaderské to pokolení z koho

pochází, ni turecká ta věra

jaká je a jaký na ni spoleh!

Nebo Turek zadal-li ti věru,

zadal pak, co nemá sám a nezná!

Umíráš-li hladem, a on sousta

podá tobě chleba, věz, že kámen;

prahneš-li ty žizní, a on doušku

poskytne ti vody, věz, že jed to;

zaklíná-li se, že tobě přeje,

věz, že šavli na tebe již brousí!

Pro oslavu božího však jmena,

pro kříž svatý, pro spasení duší,

buď jak buď – se nezdráhám – jdu s vámi!“

Také sluhu zavolal hned svého,

dal si sedlat koně, na kůň vsedl,

s pánem bohem na cestu se oddal.

Ten den ještě do Rijeky dojel.

Druhého pak dne, než rozdnilo se,

jezerem ho širým přeplavili,

Zety k břehu šťastně dopravili,

od břehu pak ke popovu dvorci

průvodem ho čestným provodili.

Třetího pak dne, kdy slunko vzešlo,

vladyka ven ze dvorce se dívá,

ejhle, jaký překrásný to pohled!

Kostelíček, hle, tu ozdobený

korouhvemi, pletenci a chvojí;

kolem něho z celé vůkol Zety,

ze všech Brd až do zelené Tary

pobožného lidu drahné množství.

Se ženami mužové a s dítky,

s křtěnci kmoši, se sestrami bratři,

s vnoučaty jsou dědové tu šedí,

mezi nimi o berlích též starci,

jimžto šerem věku zraku svit již

dohasíná, aniž jaktěživi

božího by byli zhlédli stánku,

neřkuli si v kteréms poklekali.

A to všickni, těšíce se tomu,

milosti že dočkali se boží,

aby v Zetsku, v zmučené té zemi,

bohu ke cti zdvih’ se zase stánek, –

a to všickni vladyku by otce

velebníka svého jednou zřeli,

živné jeho řeči poslyšeli!

Světitel když ve sjezdu tak valném

věrné spatří své, jim velice se

vzraduje, sám mezi ně pak vstoupí,

potěšnými uvítá je slovy,

příkladnou je povzbuzuje řečí,

s popem potom v kostelíček vkročí,

slavnostnými po obřadu zpěvy

stánek boží, modlitbami světí.

Po božích však služeb vykonání

z kostelíčka světitel kdy stoupí,

svým pak věrným, domův zas než odtad

rozejdou se, jsme se požehnati: –

vida, tu se moslimská co věra

okáže a turecké co sliby!

Hlučném v davu, hle, tu z nenadání

podgoričtí v zbraních Musulmani,

a jim všechněm v čele z Inogora

bratři oba Mustafa i Ali!

Na popa se Jova vrhnou jedni:

„Psoto kjaurská, kjaurskému nám na vzdor

bůžku svému postavil jsi chať tu;

postavil sic, ale jemu klanět

nebudeš v něm, náhončí se ďáblův!“

A již padla rána, a již v trávu

usmrcen kles’ hadži-popa Jovo.

Na vladyku oboří se druzi:

„S Černé Hory, mniše, slez’ jsi dolů,

kjaurskému bys chať tu světil bůžku

a znečistil slíbenou nám zemi;

dolů to jsi slez’, však nahoru již

nepolezeš více!“ A již chrámu

se schodou, hle, mučedníka svrhli,

již mu s těla komži svatou strhli,

a teď – běda očím, než to zřely,

ve věčných že tmách dřív nezemdlely! –

teď mu z rukou vymknuli kříž zlatý,

křížem zlatým v bílou tvář ho perou,

drzou pěstí s posvátných mu skrání

kštici u tom derou, že mu z tváře,

ze skrání krev vřelá kane proudem, –

a teď ukrutníci ruce, paty

rozdmýchaným podpálí mu troudem!

A jaký dřív pobožného lidu

ples a jásot, takový teď úžas,

taký bol a také rozlícení!

Však co platen srdcím svorů v muce

všechen bol, kdy zbraní není v ruce?

Nemají než výkřik! A co na ten

přemoc dbá? Tak vzkřik jak bol nic platen!

Umučence houžvemi teď vážou,

dvěma koním ke ohonům připnou,

s hulákáním nesmírným a rykem

do Skadra pak před pašu ho vlečou. –

Rozběhl se lid. Kdož ve radosti

před úsvitem z domova jsou vyšli,

za smutného slunka shasínání

k domovu se navrátili s pláčem.

I šel nářek ode dvora k dvoru

po všem kolem Zetsku, po všech Brdách,

i šel stesk a smutek ze vsi do vsi

od Morači do zelené Tary.

Není oka, žeby neslzelo,

nejsou ústa, že by neželela.

I sešli se kmetové zas zetští,

mezi sebou radu zase brali:

„Což abychom, přeubozí bratři,

mezi sebou složili se zase,

do Skadra se krvavého brali,

pašovi se k nohoum vrhli,

dárkem si ho dříve naklonili,

skroušeni ho potom poprosili,

milosti by udělit nám ráčil,

vladyky by mladistvého šetřil,

ze vězení na svobodu pustil,

by zas na své Cetyně se vrátil?“

A jak, žeby dobré bylo, znali,

bez prodlení hned tak učinili.

Složili se mezi sebou na dar,

do Skadra šli, před pašu tu vešli,

dárkem si ho dříve naklonili,

ve slzách mu k nohoum pak se vrhli,

skroušeni ho s pláčem poprosili:

„Hle nás, pašo, koříme se tobě!

Věru svou nám zadal’s; a hle, kterak

Moslimové tví ji zachovali!

Rukou svou nám ručil’s ; a hle, kterak

drapové ti zprznili ji tvoji!

Avšak, pane, pro nevinné krve

prolití bys v prokletí nám Zetu,

sobě sám svůj Skader nepřivedl:

vladyku nám otce neusmrtiž,

radš ho z vazby propustiti račiž,

ať se vrátí na Horu svou Černou.

Pakli ale, pašo, té své věry

nepokládáš ničím, za krev aspoň

přijmi výkup; žádej co ti libo!“

Přijal paša dárek, neříká však

ani slova. Usmívá se jenom,

přemítá sám s sebou, čím by tak as

nejvíc těžil: – vladykovu kdyby

carovi slal do Stambola hlavu,

či radš za ni kjaurům odňal zlato?

Přemítá, pak odhodlá se zkrátka:

„Lépe v skříni kjaurský dukát jeden,

nežli carských mimo skříně tisíc.

Třicet tisíc vysázejte vlašských

dukátů a kněžíka si vemte!“

Šli pak zetští kmetové, šli domů,

vyřídili, co jsou pořídili,

mezi sebou po všem rovném Zetsku,

po všech Brdech složili se zase.

Složili se; avšak těžko-li je

z vyschlé studny palnou hasit žízeň,

mnohem tíže z vyprázněných měšců

nesytnému postačiti chtíči!

Chudé co se nedostává Zetě,

chudá pro to dosází jí Hora,

prodavši vše na Cetyni z chrámu

klenoty a z monastéru stříbro,

kříže všechny, kalichy a svícny.

Šťastně ku svým vladyka se vrátí. – –

Radostnýtě, slavný vyprostěnce

rovnou Zetou průvod; radostnější

na Cetyni příjezd, když tu k němu

tlačili se se všad jeho věrní,

„Blaze nám, o slunko,“ volajíce,

„nebo kdybys bývalo nám zašlo,

slunko, navždy, kterak osiřeni

bez tebe my bychom vytrvali?

Ve tmách bychom bloudili a v bídách,

Turkům padli zotročeni pod jho;

a to bychom zahynuli radši!“

A vladyka jim pak: „Černohorci,

vám-li blaze, blažeji mně stokrát!

Tureckého jha však neujdete,

potupy-li této nepomstíte,

tělem-li i duší o jediné

po vašich to předcích o dědictví,

o svobodu, se nezasadíte.

Pročež hada pod ohništěm netrp,

rozšlap ho a ven z tvých humen vymeť!“

A jakoby z hrdla ze jednoho

„Učiníme!“ přísahali všickni.

„Rozšlapeme, odtud vymeteme!“

Avšak ušel za měsícem měsíc,

za druhým pak třetí, pak i čtvrtý,

a vše ticho po horách a klidno; –

nehne z pochvy zbraň, nehne se ruka.

Za to zase od Skadra tu písmo:

„Ze zajetí, Černohorský mniše,

propustil jsem já tě, tobě život

daroval, – ty za to však se špatně

odsluhuješ! Proti mně tu luzu

černohorskou stále pobuřuješ;

sám pak na té Černé Hoře sobě

počínáš, jak nad ní bys byl pánem,

kdežto mou si přece jenom rajou

ty a s tebou Černohorci všickni!

Pročež, mniše, sestřence ať svého

Mustaf-agu vladařem vám vsadím,

s Cetyně ty ihned vystěhuj se!

Hrdla-li si vážíš – nezpěčuj se!“

Vladykovi písmo to kdy přišlo,

hlavary hned, kmety všechny svolal.

„Zpronevěru zrádcům odplatiti

slíbili jste,“ praví, „těla, duše

pro svobodu vlasti nasaditi;

avšak slibu státi nedbali jste.

Nuže teď, nač došlo, sami čtěte!

Pašovi se pánu svému kořte,

Mustafovi vladaři se kloňte!

Nebo já již říditi vás déle

nemohu, ni u vás přebývati,

slavená kdež černohorská chrabrost

spustila se vás a ukrocená

svoboda se ponižuje pod jho!“

Kmetové kdy řeč tu uslyšeli,

omlouvat se kterak nevěděli;

s nevyslovným bolem jen a studem

na zemi jsou smutni před se zřeli.

I vystoupí vévoda z nich vážný

Štěpán Batrić, před vladyku vstoupí,

„Neračiž se, hospodáři světlý,

neračiž se,“ praví, „na nás horšit!

Postrašeni jsme a poniženi,

nebo síly nouze nedodává,

ani z bídy smělost srdce brává!

Máme ženy také, máme dítka,

ana nám jsou milená a drahá,

jako caru carevici jeho.

Ubije-li někoho z nás Turek,

kdo pak ujme sirotků se našich,

by se o ně postaral, je živil,

šatil, střežil, ke dobrému vodil?

Vypálí-li Turek komu dvorec,

kdo pak siré zastane se vdovy,

s kojeňátkem aby spát kde měla,

nuzovat se světem nemusila?

Pročež, báne, nic se tomu nediv,

z nás-li komu ruku poutá starost!

Jsou však také mezi námi, kteří

dokážou ti, báne náš, že chrabrost

nezanikla černohorská ještě,

že mrou rádi, v boha doufajíce,

že jim s dítky neopustí vdovu;

jsou – zvíš sám – že o svobodu dbají,

svobodu jak posvětiti znají!“

Netrvalo dlouho, stály vody,

padal sníh a vánoční tu hody.

Na svatvečer hodů za stmívání

patero tu v Batrićově dvoru

v ústranním se v taji sešlo bratří,

s vévodou to se Štěpánem samým

pátým čtyři Batrićové mladší.

Na ohnisko badňák položili,

svěcené pak dřeva zapálili,

voskovice bílé rozsvítili,

narození páně poslavili.

K večeři pak spolu usedli si,

spasiteli světa na oslavu

ještě jednou číši připili si,

se ženami, s dítky žehnali se,

po tichu pak z dvorce vybrali se.

Tichá byla noc a tichy sněhem

kroky jejich. Tiši, neviděni,

neslyšeni Inogora došli,

ve zděné kde věži Mustafovo

kuje zrady zrádné pokolení.

K věži jak tu blíže přistupují,

kolem věže hle tu semo tamo

Borilović již se Vukan plíží,

hadži-popa Jovana to bratr.

„Aj, co ty tu?“ vévoda se táže.

„A co vy?“ mu Borilović na to.

„Od svatého Martina již já tu

čekám, Černá nepošle-li Hora

junáka, by pomocí mi přispěl,

proklaté bych vyhubil to hnízdo.

A najednou patera tu pomoc!“

Tichounká je noc a neslyšeni,

neviděni do ohrady vtrhli,

z ohrady pak do věže jsou vpadli.

A tu těžkých probudiv se ze snů

s lože zdvihne Mustafa se aga,

Aliju pak bratra svého budí:

„Poslyš, bratře Ali! Zdali jen to

sen mne straší, či to strašná pravda?

Kolem mne a nade mnou, mně zdá se,

jako by věž bořila se zděná,

pode mnou jak by se země třásla,

průlomy nám ve věž vtrhli vlci!“

A v tom z těžkých procitnuv též ze snů

s lože zdvihne Alija se aga:

„Poslyš, bratře Mustafo! Zda sním to,

čili nesním? Zda to v prostřed zimy

hřmí, či Černá vzbuřuje se Hora?“

A již jizbou blýskají se šavle,

a již v jizbě Štěpán Batrić s družci.

„Není,“ zvolá, „není sen to žádný!

Neboří se nad tebou věž zděná,

nevpadli ti, Mustafo, v ní vlci,

nehřmí v prostřed, Alijo, to zimy;

ale Černá vzbuřuje se Hora,

a my tu a s námi usmrcený

zradou vaší hadži-popa Jovo,

a my tu a s námi prozrazená

věrou vaší věra svatá naše,

bychom tobě, světlý Mustaf-ago,

klonili se, nad Černou tě Horou

dosadili vladařem a pánem!“

A již bleskla Štěpánova šavle, –

s lože mrtev Mustaf-aga klesne;

a již zakmit’ Vukanův se handžar, –

s lože mrtev Alija se svalí.

A již také po chodbách a v síních

vyděšených Turčinů a Turčat

žasný křik a šavlí smrtný drnkot.

A než do půl dostoupilo noci,

Mustafových pět a Alijových

sedm synů ostřím meče sešlo,

bratranců a sluhů nad ně třicet.

Tichá byla noc a odtud dále

ke Jabuku mstitelé se brali,

od Jabuka dál pak k Dubovíku;

z Mustafova rodu, z Alijova

do kořene po vší Černé Hoře

nevěry vše zahubili símě.

Dvě tu jenom pacholátka milá

ještě jsou, dvě Turčata to malá,

Mustafova z pokolení jedno,

z pokolení Alijova druhé,

a ta s pláčem na zemi, hle, kleknou,

ruce malé sepínají, jako

modlit by se pánu bohu chtěli.

„Neusmrťte děťátka nás!“ prosí,

„pro děťátka vaše a pro boží

smilování na živě nás nechte!“

Ani těm však v rozlícení milost

Borilović uděliti nechce.

„Zmiziž,“ praví, „zpronevěrné símě

ze světa až do sledního zrna!“

A již šavle jen aby je sťala.

Avšak jemu v ruku padá Štěpán,

„Ustaň!“ velí. „Před bohem a světem

neodpustný hřích to, bychom v noci

této, kdy nám zrodila se spása,

nešetřili nevinných my dítek,

milosrdně jich se neujali!“

Se země pak dítka obě zvedl,

na ruce je, na každou vzal jedno,

ze sirých se domů s nimi vybral. – –

Z rána pak, když nebes na oblohu

svátečné již stupovalo slunko,

na Cetyně vévoda tu Štěpán

spolu s družci stupuje, hle, vzhůru.

Z daleka již monastéru z oken

vladyka je spatřil, a když poznal,

z monastéru v ústrety jim vyšel,

odkud jdou, co nesou, jich se táže.

A mu na to vojevoda Štěpán:

„Z večera jsme badňák zapálili,

narození páně poslavili,

v noci sobě spásu založili!“

O všem, co se událo a kterak,

světitele zpravoval pak otce.

Ten pak zprávu potěšnou kdy vyslech’,

radostným juž odolati slzám

déle nemůž’; každého z nich zvláště

obejmul a ve tvář bílou líbal,

požehnání všechněm své pak dával.

A tu k němu vojevoda Štěpán:

„Hospodáři, báne náš a otče,

ty nám to své požehnání dáváš;

za to slušno, bychom my zas tobě

kořisť, které nabyli jsme, dali.

Hle – tu všechna!“ Řek’ a vladykovi

do náruči Turčata dva vložil.

Milostivě pacholátka z rukou

Štěpánových vladyka dvě přijal,

na svých rukou sám, na každé jedno,

do kostela nes’ a z nepřátel je

na přátele světil. Boží hody

zároveň i svaté slavil křtiny. –

Po hodech pak vladyka, než odtud

hrdinové na odjezd se dali,

každému z nich vánočního ještě

naděliti neobmeškal dárku.

Turčata dvě – ty sám sobě nechal,

řka: „Jen v tomto svatém ve znamení,

na něž křtěna dvě ta nevinňátka,

nebeský nám zvítězit dej vůdce,

jiných pak nám zbraní třeba není!

Prozatím však budiž v kostelíčku

zázračnou nám zárukou a znakem,

že ne věčně slunko pode mrakem!“