Černokněžník.

Kolo značí svatou křidou,

vykrápí je vodou živou,

tajemným je žehná znakem

černokněžník s chmurným zrakem.

V kolo vstoupiv čáry čítá.

Perutí dvou temných kmitá

síní záchvěj poletavý,

k posluze se sluha staví.

„Prones ruče přání svoje!

Duše tvoje bez pokoje

brzo vstoupí v ohně zdroje!“

„Hrozeb zanech, sluho klatý!

Přines lebku, lidské hnáty,

olup o ně hřbitov svatý!“

Běs jen máchnuv křídly znova

už se vrací ze hřbitova.

Mistr říká tajná slova.

Roste, stojí tělo živé,

vážný stařec brady sivé.

Černokněz jak oko zvedl,

zachvěl se a v tváři zbledl.

Ďasu úsměch na rty sedl.

„Pochybnosti, v hruď co zebe,

obživlý rci starče starý,

jsou-li rudé pekla žáry,

je-li věčnost, blaho nebe?“

Mrtvé ticho v síni šeré.

Oknem jitřní svit se dere.

„Té-li nechceš pochybnosti

zbaviti mne, temný hosti,

bludnou duši jiné sprosti:

Podobu máš, vrásky, tahy –

rci, můj jsi-li otec drahý?“

„Ač mne voláš z hrobu klínu

noční dobou, bludný synu,

nepřeješ mi odpočinu –

nehřmí kletbou moje rety.

Náruč pnu ti ve ústrety,

abych strhal ďáblu sítě,

jenž se chystá na úsvitě

uvrci tě v pekel sluje.“

Do objetí syna víže,

skráň mu žehná znakem kříže.

Vzlétl satan, klenbu ruje,

kámen na kámen se věží –

a dům v dýmných rumech leží.

Šerý holub s holubicí

vzlétli z trosek nad zem spící.