ČERNOŠI

Já duši moderního člověka vyřkl bouřlivými rytmy,

v mém zpěvu bylo hučení obrovitých strojů a letních bouří –

já snil svůj pyšný nádherný sen;

být básníkem divokých sil

i nejněžnějšího ševelu lásky!

Tu zmírající černoši

ke mně přišli a svoje pahýly uťatých rukou

k strašlivé žalobě zvedli –

a shasly moje pyšné a sladké rytmy.

Tu chtělo se mi zas věřit v staré peklo

a vrhnout tam hříšníky, již lidskost poplvali,

a neznat slitování vůči nim –

to staré vzkřísit peklo –

a znovu vyřknout strašlivé, nelidské slovo

muk nekonečných.

A zatím –

jen šedá smutná i jitřící bolest mi zalila nitro,

neb starý krutý a strašný svět se vrátil.