ČERNOZEMNÍ SÍLA

Přístav před bouří hledáš a zapadáš

do jizby selské. Hned zajat se tu zdáš

černozemní silou, všech věcí dřevních jsi zajatec,

prohlížíš přístěnky, trámy, každou zděděnou věc.

Hospodář důstojně mlčí, směje se žena,

stupínky-děti, prsty v ústech, mlčí jak pěna,

noha ženy kolébá, ruka ti podává chléb,

a ty krájíš a horkého mládí cítíš tep.

Na stěně jakoby z rodu selského, slaměné vlasy,

za jelenem jde svatý Hubert a Florian hasí,

panna Maria na skříni pod zvonem skleněným

v roucho je oděna měnivým penízkem měděným.

V kolébce dítě jak před věky tisíci,

černozemní síly je semínko sílící,

něco tak vroucně a silou hrud pevně ho hlídá,

přepych ho nevyplaví a nezprovodí ho bída.

Na něm tvé češství na veky věkův stojí,

v práci i v míru a čas-li, i v revolučním boji.

Vidíš, jak na něho čeká pro to i pro ono cep?

Dívám se do věků vmyšlen a krájím si chléb.

Chlapa zas vidím na vozech, nad ním sudlic les,

k víře se probíjet, opouštět ženu i ves;

chlapa zas vidím, jak potom táhne těžký pluh,

touže řečí rozmlouvá, kterou ho naučil Bůh,

před staletími když mluvil s ním stejnou jak dnes řečí,

kterou mu uloupit chtěli, však nevyrvali meči

žoldnéři ani císaři, ani města, jež ssála

jeho krev, aby je roznesla světem a zcizovala.