ČERNOZEMNÍ SÍLA.

Byl plodný tak podzim á čerstvý. V sýpkách navršeno

v hromady narostlo zrní a chléb se pekl, že vůní

domáckou, feniklovou voněl. Vysušeno

konopí utřeno vlálo, jak větrem vlas na výsluní.

Vše, země co dala, již ve sklepy složeno. Tmavé půdy

to skryly i komory v kované truhly. Pojaly to

i hospodyň prostorné skříně. Zásoby žní zříš všudy,

neb od zrní plevel již přísné rozlišilo síto.

Teď od žernovů si voly a koně, do té chvíle

již táhli je celé dny, co hřímal stroj a hučel,

v chlév odváděli, i podkasané žínky rozpustilé

se ztrácely z mlatů, jichž plný prs jarní jak pupenec pučel...

A rázem vše utichalo a do zavřených humen

jen zahnědlé sluncem, slaměné stohy trčely prázdné.

Hlas venku se ozýval zřídka. Byl zavřenou jizbou tlumen,

neb všecko již pod střechou doma. A v polích práce vázne...

Dřív zatrpklá jablka štěpů nalila se šťávou,

dny sluncem lahodnými, a větví spleť k zemi se níží...

To zbývá tu ještě... Než stařec už s ptačí drobnou hlavou

a bezzubou, hospodář jde, neb sčesat je, čas se blíží...

Teď den se tak začíná dlouze ploužit, tak záhy, záhy,

mží nad kopci večer a uléhá vlhce na pastviny,

kře, stromy a louky a pole, i les se zdá jak nahý

a průhledný, prochlad svůj má a mrazivé, lezoucí stíny...

A den je již jako den, v mhy chladné ráno věsí

se pozdě tak slunce a u večer brzo zapadává,

a kdos-li jde v město a u lesa přes vypráhlé vřesy,

krok mluví i sváteční kroj a do vzduchu vyrytá hlava...

Pak za den již nic se nestane... Smrt jen že přišla k chlévu

a souseda staříka zafoukla, toho, jenž bez pohnutí

tam umíral ve dne i v noci, za mlátiček zpěvu,

much pokrytý černými kopci na vyschlé kůže žluti,

a dítě že kdesi se narodilo a v chatrč něčí

svůj zaneslo zdravý křik, že tulák tam za přívozem

se objevil u stohů... Vrah to, či žebrák? Či na zvěř léčí?

Hle, slunce pak poslední paprsky prudce tříští o zem,

i o vody... rozrůstá tma... a ti, kdož jsou pověrčiví,

cos čekají neblahého v té noci. A prorockým zvykem

zvlášť starci chtí nalézti pravdu a o ves starostliví

chtí její být stráží a svědomím, jejím zpovědníkem...