Černý host.

Dvůr paní králové je na Mělníce,

leč paní, krásné dříve, zvadlo líce,

co zemřel král, už drahně přešlo času,

a jíním třpytí se noc jejích vlasů. –

Den podzimní a z povltavské strany

mhla choulí se a vzrůstá na balvany,

a dujný vír, jenž kalné zmítá Labe,

stvůr divný zjev jí z balvanů těch dlabe.

Spí paní v lenošce. V snu z okna zhlíží...

Hle, šedý rytíř k pavlánu se blíží,

juž z dáli dvorně králové se kloní

a hravou rukou v strunách loutny zvoní:

„Ó vzácná paní, snad že touhou mřete?

Jsem troubadour, už síň mi otevřete,

vím, že je smutno opuštěné vdově,

líp v Kostnici vám bylo na Rychnově.

Sněm, Kristovu jenž zlepšoval tam víru,

k své ochraně květ sezval kavalírů,

a sličná paní králová, když chtěla,

z nich nejkrásnější kytku k vůli měla.

Já ve snách viděl jsem v tom městě svatém

pych hedbávný i hřích zdobený zlatem;

vždyť z daleka tam spěchal velmož mnohý,

by zlíbal choré papežovy nohy.

Já z vůle sultánovy, zbaven míru,

čas drahný toulal jsem se po Epíru,

k vám zavítal jsem na pozdní své pouti,

snad líbí se vám něco poslechnouti?...“

Už k paní do komnat jde postať sivá

a před se zrakem zarudlým se dívá...

„Kdo’s, pěvče, rci,“ dí paní zvučným hlasem,

„mluv, odkud přicházíš tak pozdním časem?“

„Já z těch jsem krajů přišel, snad vám k vděku,

v nichž pán váš ondy bloudil na útěku,

když sok můj „Ilderim“ jej stíhal drahně,

a král leb v parách měl a nohy v bahně.

Tam zrozen jsem, ač bez otce a matky,

leč mé jsou paláce i chudé chatky;

nač pevný byt? Kam noha moje spěchá,

tam každý vše i bydlo své mi nechá.

Já ubožákům krátím život bědný

a kupčíkovi zboží skládám v bedny;

hned v cár se odívám, hned v hedbáv řízy,

a vzrostu jako strom, když pln je mízy.

Dřív v Carhradě jsem trávil mladá léta,

ztad vyjížděl jsem do širého světa,

a tisíců jsa hostem v podvečeru;

z měst prázdných vyjechal jsem v ranním šeru.

Kdy navštíviti toužím lidská sídla,

tu síla má jak orel vzepne křídla;

mně komoněm je mlha temnosivá,

a za mnou tíhne káň a havěť divá.

Skryt perutí jsem svého nesedlance,

tam nad Vltavou vizte toho vrance;

ej, čeká juž, hned vzpíná se, hned stojí,

a rmutem vašich mlak svou žízeň kojí.

Hle, vzpíná se a z nozder páry dýme;

kříž na kříž záhy Čechy přeletíme,

a zde-li nejdřív uklonil jsem líce,

tož platí vám jen, hrdá panovnice! – „

A zpívá juž, leč každým zvukem písní

mhla dusná v síních královských se tísní,

a slovo za slovem, jež se rtů zvučí,

dech panin zaráží a ňadra mučí. –

„Jdi, ustaniž, jsou tygrové v tvém oku,

zlý pohled tvůj mi dýkou vázne v boku,

a z písní tvých, jež chroptíš, sesinalý,

strach na srdce i na duši se valí!“

„Nuž odejdu, má paní, bez prodlení,

jen přejte ještě ruky políbení...“

I kloní se jak mrak, jenž setí straší

a těžkou chůzí hradní kavky plaší.

A plna strachu paní z okna zhlíží;

hle, mlhy divný shluk se řekou plíží...

Toť hrozný kůň, jenž v peřejích se koupá,

a jemu na hřbet šedý rytíř stoupá.

„Nuž, vzácná paní, nevraštěte líce;

své srdce zanechal jsem na Mělníce!...“

a hlavu kloně paží kyne stranou:

„Dnes zřel jsem vás, a zítra na shledanou!

Dál přehlížet jdu pole k svému lovu,

a toužíte-li zvědět, jak se zovu,

tož vězte již i s dvořenínů sborem,

že ruka vaše líbána je Morem.“

I vykřikla – a bdí: strach rve ji duši,

hruď chvěje se a srdce mocně buší;

zda těžký sen, či skutečnost je, neví...

Jen, paní, sečkejte, čas vše vám zjeví!