Černý Jiří.

Šeří vlci na planině vyli. –

Stíny dva se ze tmy vynořily.

Jeden – stařec – plaše v dálku zírá,

o berli se v kroku podepírá.

Mladý soudruh, jak by hotov k boji,

k jataganu tiskne ruku svoji.

Vzdor a síla z oka jemu plane,

pyšně zvedá čelo zadumané. – –

„Hochu, hochu!“ stařec temně praví,

málo sobě vážíš mladé hlavy!

Ukroť pýchu, zažeň marné touhy,

naděje tvá, – noční přelud pouhý.

Proti proudu ženeš člunek vratký,

nelituješ otce ani matky,

staré rány jitříš v ňadrách v lidu,

marné plány kuješ bez poklidu,

pod oblaky vzdorný duch tvůj těká. – –

Víš-li, hochu, že tě provaz čeká?

Zemři, chceš-li, – ale lid chce žíti!“ –

Mladý soudruh jenom okem svítí,

v dálku hledí. – Příkrém na pohoří

nocí temnou rudý plamen hoří, –

znamení to k zoufalému boji.

Usmívá se, kývá hlavou svojí:

„Pozdě!“ praví, „slyším tvoji radu,

zítra padne heslo: „K Bělehradu!“ –

Stařec zvedá ruku zhubenělou.

„Chceš se opít, hochu, krví vřelou?

Vysměje se paša tvému vzdoru. –

Lid už nyní vyssát do úmoru,

krkavci mu z těla srdce klovou

a ty chceš jej vrhnout v bídu novou?

Má on pykat za tvou dětskou pýchu?

Zrádče, zrádče, vyvolenče hříchu,

ctižádost tě do záhuby vede, –

nuže zahyň!“ – Jeho vlasy šedé

vítr cuchá. Vratkým stoupá krokem,

mladík žhoucím sleduje ho okem. –

„Otče!“ volá. Kmet jen rukou kyne,

dále kráčí. – „Nechať zrada zhyne!

V zárodku já patou zdrtím hada!“ –

Na kolena před ním junák padá,

v oku jeho, zdá se, peklo dřímá,

nohy starci pevně obejímá:

„Kam jdeš, otče?“ – „Rovně k Bělehradu,

tvoje plány, bídnou tvoji zradu

odhalit a soudu vydat tebe!

Ve své pýše pokoušel jsi nebe,

slepě lovíš dětskou rukou štěstí,

vlastní národ vedeš na bezcestí.

Mají téci proudy krve rudé?

Tvojí smrtí lid můj spasen bude!“ –

„Otče, otče!“ – – Není odpovědí. –

Okem vlhkým za ním junák hledí,

zvedá pušku, v lebku starci míří. – –

Aj, kdo ví, co v duši jemu víří? –

Zablesklo se a kmet padá k zemi. –

Nad mrtvolou zadumán a němý

stojí syn a horké čelo mne si,

oči skrývá, těžkou hlavu věsí. – –

Potkala jej mladá jeho žena. –

„Proč se chvěješ?“ děla udivena,

„kde náš otec?“ – Zrak mu žárem plane. –

„Jeho krev ať na mou hlavu skane!

Mrtev leží, neuzříš ho více!“ –

Zaplakala žena, holubice:

„Tys’ ho zabil! Kletba budiž tobě,

neznej klidu ani v temném hrobě!“ –

Ptala se ho sestra usměvavá:

„Kde náš otec, drahá naše hlava?“

Zaťal zuby, marně povzdech tají:

„Havrani jej lačně oblétají!“

Padla k zemi, bílou ruku zvedá:

„Tys ho zabil! běda tobě, běda!

Proklet budiž! Bůh tě hromem zdrtí,

vlkodlakem budeš po své smrti!“ –

K popu šel a padl na kolena,

z hloubi duše o potěchu stená.

A pop zděšen pěstí v ňadra buší:

„Zapoměl jsi, hochu, na svou duši!“ –

Oko jeho temným ohněm vzplane:

„Což mi spása, nebe slibované,

když se lid můj pod okovy plazí,

když mu život v peklo mění vrazi?“ –

Uskočil pop stranou uleknutý:

„Proklet budiž, bídný hříšníku ty!“ –

Dýku ostrou matce vložil v ruku:

„Zab mne, matko, ukrať moji muku!

Tys mi k žalu jenom život dala,

ku prokletí jsi mne vychovala,

porodilas’ syna – otcevraha!

Zab mne, matko, zab mne, matko drahá!“

Sklonila se k ubohému synu:

„Bůh jen bude soudit tvoji vinu! – –

Však již slunko stoupá nad pohoří,

po zápase touhou lid tvůj hoří.

Nejvyšší čas dáti heslo k boji!

Nuže jdi!“ a vetchou rukou svojí

po horké ho pohladila skráni:

„Jdi a moje vezmi požehnání!“ –

A než slunko došlo ku západu,

prapor srbský zavlál s Bělehradu.