ČERNÝ LES

To bylo nejinak, než jak by zvonů znění

se tratíc zavadlo až ve zvukový stín,

a s výšek závratných, kde oblačno se pění,

kams zapadalo navždy do pustin.

Tak chladně, syčivě se chvělo křehké listí,

jak formou hudební by vyjádřen byl žas,

jak hořká náchylnost ke snu a nenávisti,

již, duše lidská, tajně živila’s.

Kol syrou plesnivost a troucheň sypké země,

jak jedem vranovce by prostoupen byl chlad,

mrak neklidu, jenž mlčky přepluje mě,

bych nad hlavou svou cítil putovat.

A onen divný zpěv, jejž sordinuje dálka,

jímž láme žalost svou a samotu svou drozd,

s ním v duo spojíc se i nitro moje zalká

nad živým přítomnem, pro mrtvou minulost.

I pro sám černý les, jenž celé dlouhé věky,

snům těžce život dav, rov pro ně ustýlá.

Ni jeden nekmitne mu průhled do paseky,

kde srna bílá by se zjevila.