Černý rytíř.

Ve dvorci horském na pavlači sedím...

Les všude nad hlavou mi šumí. Mlýny

v údolí klepají a ticho táhne

mi do ložnice bílé... Časem dosud

já cítím tepny města cukat v sobě;

obrovský výsměch na všem leží. Pole

svrásčena pod větry se smějí tichým

a neúprosně ostrým, chladným sluncem.

Tu cítím, že se za mnou valí smutek

velkého města, jeho ulic, parků,

nádherných krámů, stuchlých, těsných dílen

a barbarských, vždy stejně nudných domů

i začouzených viaduktů smutných.

I vlny karrikatur, spousty silhouett

drážděných denní politikou, za mnou

dotěrně ubíhají, vřava ulic

sluch plní mi, ta starost naivní

všech kavárenských přežvýkavců stojí

vtíravě před mým zrakem ospalým. –

A sotva oči v snění přimhouřím,

na pavlač ke mně sedá cizinec,

železné chřestí jeho brnění...

A vlakem jedu-li a mlhy projíždím,

ztemní se okno. Zas se objevil,

zas je tu cizinec. A ukloniv se vážně

se zelenavým zrakem vpil mi v čelo,

chuchvalec kadeří střás' podél skrání

slepených, páchnoucích a slizce vlhkých

a řek': Z Milána pozdrav, muži ctný a dobrý

a vlastenecký. Pozdrav z Neapole

i z Coma, Livorna a Florencie.

Třebas i taktéž pozdrav z Cardeňasu

i z Madridu i z Washingtonu, taktéž

i z Macedonie a Krety. Pozdrav z Filipín,

zemičky Boerů, Pretorie a tak dále.

Já přítomen byl všude, všude, všude,

vysoko prapor svůj já zdvíhal, krví

seštvaných národů se klidně brodil,

zažíhal torpéda a děla mířil

a se silnějším vítězil, jenž v právu.

A slušně vše, ve jménu Pána Krista

a jeho svatých, ve jménu práv lidských,

já zdvíhal prapor před seštvaným lidstvem

a poznal tak podstatu jeho duše.

A lid ten řval vždy: právo! právo! právo!

Byl zabíjen, kdo slabším právem veden

svá děla mířil a dal vyplout lodím

podloudně kolem kouřících se mysů...

A poznal jsem: ti všichni po právu

ať jakémkoli řvou, po právu, právu, právu,

po právu ztraceném, po právu nenabytém,

po právu, dosíci jejž slabším nelze,

co chtějí s právem? Právo k životu?

jaký to krutý, bědný, hrozný omyl!

Ne právo k životu, chuť k životu

ti všichni mají hroznou, žíznivou,

chuť bezměrnou a dravou, bouřnou, žhavou,

šťavami vězněných těl tryskající,

chuť k žití, kterou slunce stejně vzbouzí,

dny prchavé, vteřiny rozbíhavé,

chuť mají k životu, leč právo? K smíchu!

Já dráždil chuť tu pohnutkami špinavými

a právo, výsadu brutálních, mocných

v němž smrť a znásilnění, na svůj prapor

černými písmenami dal jsem vyrýt!

Na oslavu všech darebáků věku,

všech utlačovatelů, psů a lotrů,

všech vyssavačů a všech chudých duchem,

v jichž službách jsem. Můj prapor k nebi roste,

já vysoko jím nad národy mávám

a zjitřuji tak dál chuť jejich k žití...