Čert je vem!

Vem čert ty vyžilce a baby,

jimž srdce divý zžírá hněv,

že ruce k objetí jsou slaby

a v žilách žabí teče krev.

Vem čert ty stářím vyschlé klepny,

již pohled touhy zovou zlem,

i slunný žár co žene v tepny

i stisk dvou rukou pod stolem.

Vem čert ty vyschlé kmetí stonky,

jimž protiven je mládí květ

a veselého smíchu zvonky

a rty, jež líbat chtí a pět.

Vem čert to svatouškovské smetí,

jež spěchá duše pouty spít,

když touží milém po objetí

a srdce na srdci chce bít.

Vem čert ty vyšeptalé bonce,

již jmou se láteřit a lát,

úst smavých šept když nemá konce,

a ret chce se rtů štěstí ssát.

Vem čert, kdo slepými být kážou,

když krása volá: Na mne hleď,

a křídla střihají a vážou,

když srdce rozkazuje: Leť!

Vem čert ty mravní patokáře,

již zatracují duší kvas,

když k celotu zvou důlky tváře

a k objímání útlý pas.

Vem čert ty kleštěnce a snopy,

již peklem straší napořád,

když hoch kol pasu děvče chopí

a v tanci šepce: „Mám tě rád!“

Vem čert ty staré moralisty,

již hříchem každý mají žert,

i žhavé písně, vroucí listy

a hubičky... eh, vem je čert!