Čert u Kamence.

Lidé dobří, lidé milí,

divnou pověst vím

o čertovi u Kamence,

věřte, žádný šprým;

a že mne už dlouho hněte,

povím vám ji, poslechněte,

snad si ulehčím.

Zhoršili se lidé velmi,

to je jistá věc,

internácka už teď dělá

i ten boží švec;

a že jsou teď furianti

sedláci jak muzikanti,

totě známo přec!

Slavné vládě, církvi svaté

dělat neplechu,

to teď zdá se lidem činit

pravou útěchu;

patálie, demonstrace

dělají si z dešperace

pánům k posměchu.

Rovnoprávnost chce teď míti

i ten dráteník

a po mistru pošklíbá se

každý učedník;

hoši nechtěj’ hospodařit,

dívky zas ne prát a vařit –

jeden hříšný zvyk!

Ký tu div, že pekla říše

přeplněna je,

kdyžtě tolik málo lidí

přijde do ráje?

Až jich víc se jednou shlukne,

ještě kdysi peklo pukne

ze dna do kraje.

Uvažoval proto Satan

a pak v radě děl:

„Filiálku pekla říše

postavit bych chtěl.

Ale kde? Zde místa není!

Však jsem o tom k omrzení

často přemýšlel.

Sper to ďas! – Ty, sekretáři,

dej se proto v let

a bys našel vhodné místo,

proleť celý svět;

povolení zjednej sobě

a jak Ten tam dá je tobě,

v stavbu dej se hned.“

Letí tedy, letí ďábel

z černých pekla bran,

obletuje milou zemi

ze všech možných stran;

hledá, hledá, neb toť jisto,

nehodí se každé místo

pro pekelný stan.

Stojí Hůrka u Kamence

v slezské krajině,

nedaleko od Opavy

pne se k výšině;

opředen kol hájem šumným

stojí vrch ten s čelem dumným

v dětské nevině.

Jak jej ďábel z blízka zočil,

hned se zveselil,

neb to místo, sotva zřel je,

už si zalíbil;

spěchá tedy, vyměřuje,

čmárá plány, uvažuje,

až se zapotil.

A pak rychle k nebi letí,

dispens musí mít –:

„Vládče světa, dovol, prosím,

peklo přistavit;

nestačí už peklo naše,

měj Ty s bídou Satanáše

také trochu cit.

Pohleď jenom na tu zemi,

jaká to tam spřež,

opposice bez ustání,

obstrukce a řež,

demonstrace, šponky, kláda –

nestačí to slavná vláda

držet za otěž.

Jak pak má nám peklo stačit,

uznej přece sám,

když Ty každou duši svrhneš

v pekla děsný plam?

advokáti, důstojníci,

židáci i podvodníci,

všecko přijde k nám!

S básníky neb s vědátory

nebyla by tíž,

z těch je každý jako štipka,

ti se stlačí spíš;

když však pár těch vládních pánů

padne tlustých v pekla bránu,

to je pravý kříž!

Není proto, není zbytí,

stavět musíme,

a tak Tebe, světa vládče,

slušně prosíme:

Kolem Hůrky u Kamence

odbočku pro zatracence

zřídit míníme.

Jeť to místo u Opavy

velmi příhodné,

neb v tom kraji víc než jinde

chásky nehodné;

rebelanti, poturčenci,

bismarkovci, nemodlenci,

kuchty svobodné – –

Mají tam sic přelejvárny

a lapáků dost,

ale, víš to, že ti lidé

tvrdou mají kost!

Proto, než-li peklo pukne,

až se víc k nám duší shlukne,

Ty nás tísně sprosť.“

Uvažuje světa vládce,

dí pak čertovi:

„,Nuž, ať se i pekla prosbě

jednou vyhoví:

Jdi! Než ozve se však v noci

kohout, dlaň tvá bez pomoci

vše ať zhotoví.‘“

Letí ďábel, letí k zemi,

praví k sobě: „Jak?

Tak Ty na mne, světa vládče,

tak Ty na mne tak?

Sekretář však pekel pána,

věz to, není hloupá vrána,

ani všední brak!“

A už spěchal po vesnicích

povedený ďas

a kohouty, kde byl který,

v krátký skoupil čas;

vydal za ně zlata mnoho

a pak všecky do jednoho

zhubil v jeden ráz.

A pak v smíchu škodolibém

pro ten chytrý čin

letí k Hůrce u Kamence

k práci pekla syn;

měří, seká, vrtá skály,

nahazuje hradby, valy,

brázdí země klín.

Však to práce byla tuhá

v hloubi tvrdých skal,

mohlť se jí věru chopit

jenom čertův sval;

ten však, ač se celý potí,

lítá, skáče, seká, hřmotí

bez oddechu dál.

Bylť on vydřiduchů, sobců

dokonalý vzor

a už děl si, za tu práci

všechen čertů sbor

že jej na vladaře zvýší

v odbočné té pekla říši –

inu, zištný tvor!

A kdo čertu zazlíval by

zištnost jeho zlou,

když i mezi námi lidmi

prospěcháři jsou,

kteří za třapec neb šňůru,

za žok zlata, sinekuru

dají duši svou?

Když jsou tací darebáci,

lháři proradní,

kterým obchod s přesvědčením

cíl je výhradný?

kteří pro zisk okamžitý

zradí lid svůj, názor, city

třikrát za dva dny?

Kteří sama Satanáše

horší mají cit,

již se stydí za svůj jazyk,

za svůj původ, lid!

Neb ni v pekle čerta není,

jenž by nechtěl z přesvědčení

s čerty čertem být!

A tak ďábel staví, hřmotí,

veskrz propocen,

nikde kohout neozval se,

ač už blízko den;

ďábla radost roste stále,

vždyť čin jeho v chvíli malé

bude dokončen.

Tu však babka kolem kráčí,

veliký má chvat,

nese v koši, nese vejce

na trh vyprodat;

a tu, lidé, lidé milí,

ani byste nevěřili,

co se může stát!

Jak zří babka pekelníka

v stavbě fortelné,

zarazí se, žehná křížem

v bázni smrtelné;

v tom kohoutek nahodile

vzkřiknul v jednom vejci čile –

Propadlo se této chvíle

dílo pekelné!

Zaklel ďábel, vztekem zblednul,

že byl jako sníh,

zaryl zlostně drápy v skálu

a pak k peklu tíh’.

Ale za ním horou, strání

nebešťanů bez přestání

zvučel jasný smích!