ČERTOVINA.

Rok na skříni stál po mém boku,

kde vycpán straší starý výr,

a verše mé měl stále v oku,

jak perně rostly na papír.

Něm s úšklebkem v ně shora zíral

a s vidlicemi zvedl páž,

an krátký řetěz plec mu svíral,

jejž levicí tisk Mikuláš.

Byl malinký jen jako myška,

však jazyk dlouhý plál mu z úst,

a přepokorně hrdopyška

svůj dlouholetý snášel půst.

Od hlavy k patě hustý vlásek,

jak tuší když ho nalíčí –

tak dumal, dumal malý ďásek

navlečen v rouno kočičí.

Když moucha usedla mu k nosu,

ni brvou nehnul – jaký trud! –

a nebýt mých dvou rváčů kosů,

tam stál by ještě doposud.

Ó, sběři divá, kýž tě vrána,

drnkal jsem právě na lyru –

šust nad hlavou mi, třeskla rána,

a v cáry ornát z papíru,

trup bezhlavý je biskup svatý,

vše – mitra, štola, rocheta

i černý ďásek chundelatý

se po pokoji rozletá.

Blysk jeho jazyk před mým zrakem,

ďas od řetězu sebou smyk

a v kotrmelci všelijakém

hup ke mně vzhůru na stolík.

A roste, roste, stále v dýlce

– už nijak hračka pro děti –

a čahouna zřím v téže chvilce

tu na svém stole seděti.

Až po zem nohy bez kopýtka,

s přezkami na nich střevíce,

v hedvábu vězí štíhlá lýtka

se po švihácku křížíce.

Dle módy anglické či které

se na něm pestří rudý frak,

až ke kolenům spodky šeré

a v ruce bílý chapeau claque.

Tvář jako jiná tvář je lidská,

buď barona neb sklepníka,

jen trochu málo mefistická,

a levé oko přimyká

kulaté sklíčko v želví kosti,

vlas prořidlý a promletý,

vous žádný, jenom skráně hostí

dvě elegantní kotlety.

Ďas moderní, toť pravda jistá,

jenž ví, jak s duchem času vpřed,

tak v poušti nepokoušel Krista

a jinak by dnes málo sved!

„Bon jour, monsieur...“ I kýho ďasa,

jste v Čechách, pane, jaký tón!

Ďas mrkne, rukáv povykasá:

„Alors, j’vous demande pardon...“

A lámal to až běda sluchu,

než se mi řádně představil.

Smál jsem se z jeho rozpak v duchu –

co však je dělat, ďas tu byl!

Tu zadrh trochu do němčiny,

tu z hrdla jemu vyklouz Švéd,

tu zachytil se angličtiny,

tu po rusku zas slovko sved.

I v maďarštině spásu hledal,

i čínského cos, tuším, kvik,

ba ptal se i, zda bych se nedal

s ním na světový volapük.

Až konečně, kdy stěží chápat

jsem zdál se zvuků směsici,

měl v okamihu šťastný nápad

a žádal českou mluvnici.

Vše snáším mu, nač vzpomenu si,

se těše brzké rozprávce:

tu skladby, slovníky a brusy

i poklésků všech oprávce,

pak prosu pěknou na velínu,

nu, ať se, já řku, poměje,

a z knihovny své lovím stínu

arcimistrovské eseje.

Zvlášť ilustrace v knížkách nové

jsem snesl mu, jež na rváč jdou,

neb čtenáři i poetové

dnes bez nich pranic nesvedou.

Též velký žurnál politický

jsem nahmát v kapes útrobách

i verše své, jichž dost mám vždycky,

jsem skromně v onu sbírku vtáh.

Co s tím? Vždyť namáháš se planě,

to prostudovat – tvoje smrť...

Však ďábel napřáh obě dlaně

a chumlí v nich vše na padrť.

List za listem se ruče ztrácí

– já hledím všecek ztrnulý –

dřív neustal v té divné práci,

až zhnětl malou piluli.

Tak zvíci byla asi hrachu.

Co dál – váš vtip si dopoví;

nu, zhltil on ji beze strachu

jak sladký bonbon cukrový.

Než běda, v téže chvíli bědné

jak cyankálim napojen

ďas koulí okem, chroptí, bledne

a na břiše se tiskne jen.

Křeč smrtelná mu tělem zmítá –

již dříku vesta nestačí,

čert sípaje v mé jizbě lítá,

až v kout se posléz přitlačí,

a odtud roste, bobní stále,

již pokojík můj plní v půl –

již skříň se kácí – dme se dále,

již povalen můj psací stůl,

již v pokoji ho do tří čtvrtí...

Sůl nesu hořkou na míse,

tak padnout mi tu divnou smrtí,

ty obsílky, ty komise!...

Sůl s mísou – vše mi zhltil z ruky,

a ještě není dost těch hrůz,

jsem jist, že pozřel by z té muky

jak Bumbrlík i sena vůz.

On bubří stále, v údech, v pase,

tvář jeho síto plající:

tak rostou v dnešním tvrdém čase

jen pekaři a řezníci.

Mám koňak dobrý, osvědčený,

co láhev stojí zlatek pět,

snad pomůže si zubožený

a zmodralý v té nouzi šet.

A láhev, zátka – všechno v pekle,

však nepominul ďáblův hryz.

Žel, nemám víc té stvůře vzteklé

ni lahví, zátek ani mis. –

Tu skvostný nápad šleh mi hlavou,

a v kupu knih jsem znovu sáh,

dvé knížek tučných s vazbou tmavou

jsem bez receptu povytáh,

to „Zdravovědu“ – líto mi jí –

i „Domácího lékaře“

již nesu na tu bakterii,

jež v těle ďábla hrozně vře.

Vše zhltil opět bez ostychu –

čas nejvyšší – toť jistá věc:

tak sezobne si zrána v tichu

váš kanárek svůj semenec.

A jedva mžiknu, vědí bozi,

tak balon dme se, nežli prask,

a ďábel po té šťastné dosi,

jak dříve byl, tak opět splask.

„Merci, je suis... ach, odpuštění“

tak, věřte, zvolal po česku,

a jeho díků konce není

a jeho chval i potlesku.

Jen občas sobě mezi zuby

můj čertík sáhne dojatý

a vždycky vyndá na to z huby

kus černi, tvrdý, placatý.

A musím říc, to dlouho bylo,

než s posledním se domořil

(snad bylo toho asi kilo...)

a nato klidně hovořil:

„Všem řečem světa, co jich koli,

tak učil jsem se, věřte mi,

však z téhle vaší břich mě bolí,

a div, že živ jsem na zemi.

Och, nechci pátrat po příčině,

to nechám vaší kritice,

v čí hrozné, hrozitánské vině

div nesklála mne mrtvice.

Vím, povinnost že nastává mi

teď představit se, pane, vám,

neb vaše verše jsou mi známy,

bych usnul, vždy je čítávám.

Jsem doktor Fuk – jsem doktor práva

a před nedávném promován.

Nám nedala spát světská sláva,

a v pekle nový zákon dán:

Je třeba lidem imponovat,

jen to dá peklu ovoce.

Budou se řády udělovat

a chytrým čertům promoce.

V té důstojnosti kdysi vlídně

z bran byl jsem na svět vypraven,

a do milé já přímo Vídně

jsem zamířil hned prvý den.

Tam odtud totiž nejčastěji

den, každý ba i každou noc

v přerůzných křiků pustém reji

byl čert voláván na pomoc.

Tak jednoho dne lově lelky

se octnu v síni nádherné.

Byl meeting snad tam právě velký,

než v jaké bouři příšerné!

Co živ já v pekle mezi kotly

té vřavy zlé jsem nezaslech;

tam jedni řvali, druzí krotli,

a to prý byli páni z Čech.

Pěsť vzhůru, dolů, brní dlaně,

jsou jako meče jazyky,

a jiní tam na druhé straně

zas klidně křoupou preclíky.

Zrak jiskří se, zřím krutou válku,

nu sláva, chci již volati,

vždyť peklo má tu filiálku

a groše na ni neplatí.

Však zatím ztichlo všechno zvolna,

tam úsměv bleskne, poklona

se vyměňuje obapolná

a rytířská tak dokona.

Jdou, všichni družně pokyvují,

ten červený, ten trochu bled

a u dveří se zastavují

a do země až hrbí hřbet,

když pán jde mimo s límcem zlatým

a s čelem pyšně povypiatým

a s blýskavými knoflíky.

Hle, za ním cupká z oné mely

tak trochu ještě ochraptělý

právě ten křikloun veliký.

Už beránkové z lvů se stali,

už v rozporu se nevraždí,

když archy v kapsy nastrkali

neb stiskli pevně pod paždí...

To něco pro mne, myslím sobě,

a nevidný se kradu dál,

neb jeden z nich by v pravé době

mi za pekelnou kořist stál.

Jdu za ním v patách, kam jen kročí,

a chodeb projdem směsicí;

mám všudy ucho, všudy oči,

až stanem v šumné ulici.

Tam před portálem vozy stojí

a portýr v dlouhém kožiše,

hůl samo stříbro v ruce svojí

a hroznou přezku na břiše.

Hned číslo jakés křikl v davy –

vůz zadrkotá, zastaví,

a v jeho vnitřek za skly tmavý

i s mužem vklouznu zvědavý.

Tam pěkně měkko, vše se houpá,

tam kapsa též je na boku,

co on si klidně jabko loupá,

já v jejím zmizím hluboku!

A jedem – za tu krátkou chvíli

jsme asi dvakrát stanuli,

ponejprv velký balík bílý

nám do kočáru všinuli,

a po druhé to etui bylo,

plyš vystýlal je šedivý,

dvé náušnic v svém nitře krylo

a v každé brillant jiskřivý...

Muž hodný to, má ženu doma,

ji dárky těmi podělí,

až s palčivýma ona rtoma

ho přijme svými pocely.

Má hocha též – vždyť z kapsy čouhá

mu chundelatý ďásek, ej,

červený jazyk, brada dlouhá,

můj učiněný kontrfej.

Což kdybych takhle v jeho nitře

se k další pouti ukryl chytře,

toť výtečná by byla skrýš...

A šup – v té kůžce vězím již.

Jsem v bezpečí – a jedem dále,

týž ruch kolkolem, šum a chvat

jak v masopustním karnevale –

až u zavřených stanem vrat.

Muž skočí dolů, stiskne kliku

a v krátkém nato okamžiku

již rudý rtíček celuje,

jenž miminkem ho jmenuje.

Já poulím oči... mrkám... tuším...

a nepovím vám, co jsem zřel –

vždyť briliantek jiným uším

by opravdu byl neslušel...

Zdřím jsem si také v budoárku,

co dělat též v tom tet a tet?

A vzbudím se až v kupě dárků

v jakési torbě upiaté.

Tam láhve vína pravé marky,

tam šunku cítím, rohlíky,

tam v koutku makám čerstvé párky

v dva zabalené deníky.

Kam pojede můj člověk asi?

Nu uvidíme za chvilku –

a již mne s torbou v kočár tasí...

Žij blaze, sladký andílku!

Hvizd lokomotiv v sluch mi vráží,

ryk páry, skřípot třaslavý –

jsme jistě v kupé na nádraží,

můj muž – pan Ráček z Moravy.

Jí veze mne z té milé Vídně –

ó, chvěju se však ještě dnes,

neb málem bych byl zhynul bídně,

a čerta Ráček nedovez!

V té torbě na dně, vězte, pane,

vez růženečky dotýkané,

brrr, po zádech mi běží mráz,

kdo moh to vědět, prosím vás!

V ně zaplet jsem se, jaká muka!

Ve mžiku jsem všecek zkřeh,

a ztuhla plec mi, ztuhla ruka,

i v hrdle zastavil se dech.

Teď v dětské hračce vězím jatý

jak ďásek drobný, chundelatý,

jejž před vánoci na trh váš

vodívá svatý Mikuláš.

Též paměť ztrácím, všecky smysly,

tu diplom můj nic neplatí,

a marně hledám ještě v mysli,

jak z bědy té se vybrati.

Tu náhle ruka v torbu sáhne

a velkou láhev vyloví.

Dík tomu hrdlu, které prahne

a v doušku hledá pohovy.

Ta láhev slavná zvenčí na dně

vám značné měla vydutí,

v té duti jsem se skrčil snadně

v smrtelném údů zkřehnutí,

a láhev prázdna na to záhy

jak puma z okna letěla,

a v jejích střepech podle dráhy

tam hračka se mnou ležela...

Jak odtud jsem se octl tady,

v tom věru, pane, nevím rady,

snad vypátrá to zvědavě –

věc v dnešním čase zcela jista –

kýs vtipný český folklorista

o příští vaší výstavě,

kde mikulášští čerti vždycky

i s vídeňskými v družině

zvlášť vystaveni specificky

v ohromné budou vitríně.

Teď vašim kosům blahořečím,

že pouta má zde strhali

a v spolku vašem k věcem větším

že ožíti mne nechali,

i každému z těch vašich přátel,

jenž odbyl vás tak zlehýnka,

ať byl to buď váš nakladatel,

neb nedůtklivá slečinka.

Již nepustím vás, pane, z drápů,

žeň vám i sobě slibuji,

nebť úlohu svou nyní chápu

a cele se jí věnuji.

Můj zevnějšek vám za vše ručí,

neb z nehody i ďas se učí.

Hle, poctivá je moje tvář,

a k čertu-li vás pošle v mžiku

váš nakladatel bez troníku,

já zaplatím vám honorář...“

Co dělat!? Vzdych jsem po té řeči,

jež parlamentem čpěla dost,

a vida vlastní nebezpečí

jsem ruku stisk, již dal mi host.

Líp, myslím sobě, toho času

je táhnout s ďasem nežli k ďasu.