Červánek.

Jest-li že v podvečer se zjevíš nad horami

a dole v rozpacích se chvěje mladý bor

a staří pod lípou se obávají skor,

že ten den překrásný, co dneškem bral se s námi,

byl již ten poslední, co krásný střás se níž,

mně jako víno jsi, kterým si s nocí den,

den pryč se beroucí a noc zas jdoucí blíž,

pospolu zavdali a z číše trysklá ven

krůpěje nádherných a rubínových jasů

se volně rozlila přes hřeben modrých hor.

Anebo je to krev prolitá při zápasu,

v nebeských výšinách byl-li o žezlo spor.

A jindy když se chví ve vánku šelestném

ta lípa rozkvetlá a ještě vzrůstá nach

a zlatí okna chat a pluje na vodách

a celou poplašil v dřímotách prvních zem,

si myslím: je to šat, jako nad trůnem bývá,

neb člověk, to je král, z milosti boží král,

a jenom nádhera na nebi musí být,

jen zlato, lesk a zář, že aspoň růžemi,

jichž lepší, krásnější jih, východ nerostívá

ni mého kraje keř, se západ obsypal,

když kanul, rozplýval se vymodlený klid

od výšin andělských hluboko na zemi.

A ptáče zapadlo ve hnízda stlaný klín

či v klasech zažloutlých či mezi větvemi,

sotva vzplál granátem nad lidem baldachýn.