ČERVÁNKY MIZÍ.

Večera pavouk zlatou přízi po unaveném nebi tahal

a závoj rudý průhledný na smějící se skály spad,

však plížících se mraků spár již závistivě po něm sahal

a zmizel závoj, pavouk prch a na krajinu snes se chlad.

Večera kovář výheň zdýmal, až září celý obzor vzplanul,

hořela moře, jezera a okna domů, chrámů báň,

leč mrak mu deštěm výheň shasil a kovář ve své práci stanul,

kovárnu zavřel, v moře leh a chlad se v šedou snesl pláň...

Noc vraždila se se dnem v horách, až horizont se krví zalil

zem barvě deštěm brunátným. Však vítěz soka v moře vrh,

horizont vymyl mlhami, jež u veliké chumle balil

na horách used tmících se, v kraj hleděl, z něhož úsměv prch...

Večera orel snes se v skalách a perutí svou rudou svítil

do kraje, jenž mu díky vzdal ohnivým zrakem jasných vod,

v tom tmavou střelou zasažen se orel se skal v moře sřítil,

zrak shasl jezer, stměl se kraj a v lesy vnikal chladu hrot...