Červánky ranní.

Ó v jitro planoucí bych orlem býti chtěl,

co létal strážně nad hor spících klíny,

za bouřné noci, pronikavých střel

co chránil hradby chrabré domoviny,

an stékal už je nepřítel.

V ten zápal zářivý,

kdy pohled jiskřivý

uvítá jitro zlaté svobody,

ten záblesk slunný sladké lahody,

an každý šepot, každý dech

je divou radostí a hudbou všech,

a v ňadru ženám, mužům v hrudi

se teprv velká láska budí.

Výkřikem ranním, vítězným a jásavým

já pozdravil bych touženou tu chvíli

s blankytných výšin, kam až letem plesavým

perutí mocných vynesly mne síly,

k těm výšinám až modravým.

Pak umříti bych chtěl.

Ten chlubný ozvuk střel

a hlahol zvonů slavný, velebný,

kdy ránem v kraj by zazněl malebný,

kdy otce vítá z boje žena, děti,

hoch slepci jme se výhru vyprávěti –

mne uspaly by k spánku,

jak zemi do červánků.