ČERVÁNKY VEČERNÍ

Je západ. Barvy, stříbro, zlato

těch oblak, růže, zámky, hory –

vše z pohádky jen krátké vzato

a mizí. Za tmavými bory

ohňové vzpláli příšerní;

kde růže byly, dým se valí

a černé hadry, troudy halí –

to červánky jsou večerní.

Pták velký přes les kamsi chvátá,

na rudém nebi mává křídly,

vstříc jemu mha se žene svátá,

kam letí nocovat, kde sídlí? –

Jak tepny puls kraj jezerní

vlnami šplouná. V loďce tmavé

kdos vesluje. Kam asi plave?

Už červánky mrou večerní.

Tvé myšlénky jak putovníci

silnicí prázdnou kráčí v lese;

kam jdou, sám sobě nechceš říci.

Jdou mlčky. Cosi v tobě hne se,

že přeludové nevěrní

i v růžích jsou i ve požáru,

a pozdě pochopuješ k stáru,

co červánky dí večerní.