ČERVÁNKY.

Jak do světa já si vyběhl mlád,

červánky zřel jsem nad sebou plát.

Nocí i za dne,

v hodiny chladné

i za té vteřiny, do níž květ padne,

zřel jsem k nim rád

a zřel je tou cestou nastokrát.

Ať byly to růže, ať to byl dech,

zbarvený krví na cestách těch:

v bouři i tichu

vedly mne z hříchu

i přes ty výkřiky pod maskou smíchu –

v práci i snech

vedly mne, povedou po letech!

Leč já tou cestou slýchávám zvěsť:

v červáncích den prý zlatý má vjezd.

Zář-li dne sklání

nad mou se skrání,

nuž já daň trpkou dost temnu dal za ni –

noc-li to jest,

vím: nebe plno pak budu mít hvězd!...