ČERVÁNKY.

Zdávalo se nám

v horečných mátožných snech

o zlatých jitrech, o slunečních dnech

nad rodným krajem až k tatránským stěnám,

o rozjasněných do dálky obzorech

záplavou červánků vyzlacených,

jak nová doba rodí se z nich. –

Zdávalo se nám – – Budí se den?

Pod kroky osudu chvěje se země,

v základech hluboko duní to temně, – –

splní se přece náš veliký sen?

Do ruda kolkolem obzory hoří,

starý svět chvěje se, v rumy se boří,

hromem se ozývá boží hněv!

Co bude? nový den? do tmy a mdloby

svítí to jitřenka nové už doby?

Červánky? – nebo jen nadarmo rozlitá krev?

Ne! ne! nač pochyby nerozhodné! –

Krve té věru až přespříliš bylo,

než aby v červánky nového dne

celé se nebe už nerozjasnilo!