ČERVÁNKY.

V předjarním březnovém večeru, kdy se sníh na stráních ztrácí,

na kraji lesa jsem poslouchal, jak v hloubce zpívají ptáci.

V smrkovém podrostu hvízdal kos, v dubině brávníci asi,

a drobné sýkorky vískaly všem břízám na svahu vlasy.

Potom dva červánky vzhořely na nebi rudě a zlatě,

čtverečky ze zlata přibily do oken každé chatě.

Pod nimi lány se ploužily, lesy se černaly v dáli,

ale dva červánky bez hnutí na nebi zeleném stály – –

Nad krajem vzdáleným rodných hor, v obzoru nezvykle novém

zlátly a hořely zrovna tak, jak jednou nad Čerchovem...