ČERVÁNKY.

Červánky opět na blankytu

svých rozhazují růží nach

a v jednom třpytu, svitu, kmitu

jich let v svou náruč azur stáh’,

na vlnách žhnou i na hor štítu!

Jak možno, dítě, bez soucitu

v jich plamen patřit? Či snad nach

ti kouzlí na tvá líčka v třpytu

červánky?

Tvých krásných očí pod záštitu

se utíkám v svých myšlenkách!

Tvé srdce hoří, na poplach

je slyším bíti v sladkém citu,

když líbám čílka, šíje v skrytu

červánky!