ČERVÁNKY.

Touhou chorá bloudí luna bledá

sinou pouští nebes nezměrnou,

láska k hvězdě jitřní klidu nedá,

s lůžka slunce pudí nevěrnou.

Marná touha! Místo s hvězdou, s mrakem

setkala se, úsvit když už mdlý

svítat začal, na ni hrozným zrakem

z temna mraku osud hledí zlý.

Blýskavice kmitají mu v hloubi,

rachot hromu z dna se ozývá,

sudba neodvratná, plná zhouby,

tato slova zahřmí, pomstivá:

„Marná na vždy zradná tvoje snaha,

všechna tvoje touha nehodná,

nikdy lásky nedosáhneš blaha,

slunce bledá ženo podvodná.“

Zároveň s tím slovem z temna mraku

vyšleh’ blesk a zasáh’ nešťastnou

hvězdu jitřní, jež podobna ptáku

perutí se nesla stříbrnou.

Tryskla krev jí mocným valem z hrudi,

bolem nad tím shasla luny zář,

východ ale, hvězdnou krví rudý,

slunce vítal usmívavou tvář. –