Červen.

Východ zrůžovatěl, na dolině svítá,

kos zahvízdal v lese, skřivan věstí den,

rosa na osinách svěžích trav se kmitá,

s naklepanou kosou sekáč spěchá ven;

seče, prozpěvuje, znova kosu klepe –

děvčete zde nebýt, šlo by ještě lépe,

jestiť jako broskev sladkou šťavou sytá,

a když na ni hledí, zabírá se v sen.

Nač že myslí asi? Na ty oči žárné,

na ta kyprá ústa... a jak umí pět,

na ty pilné ruce, na sebe, jak stárne,

a jak samotnému smuten celý svět;

řekne jí to, snad mu suchá žití zrosí –

reky dá, než cizák v rodných nivách zkosí

svatá lidská práva, blaho, písně švarné,

jako on teď kosí vonný luhu květ.