ČERVEN 1940.

Sem sklenku, Castagnou! Teď burgund naliji

a na vlast Vaši ťukneme si.

My milovali ji, tu starou Gallii

s jejími zámky, chlumy, lesy,

s řekami hravými, přístavů lomozem,

s prosluněnými vinicemi,

tu sladkou Francii, ach, líbeznou tu zem,

nejlíbeznější mezi všemi:

třpyt modrých zálivů i bílé dálky cest,

křik racků v skalách na pobřeží,

vsí moudré mlčení, vzrušený hovor měst,

sepjaté dlaně štíhlých věží,

my milovali ji, tu Vaši Francii,

ach, všeho nevypověděti! –

něžně jak milenku my milovali ji

a s úctou jak svou matku děti...

Jak nemilovat ji? Vždyť César Cascabel

plul na kře s námi okeánem!

A kdo z nás v chlapeckém se srdci nezarděl

obdivem, pýchou nad Briantem?

S paluby „Racka“ zní tam dosud Jiskry smích

a bičík práská Korkoranův.

A pro hůl maršálskou co den z vrat otcovských

si vyjíždí sto d‘Artagnanův.

Jak nemilovat zem, kde tleská dosavad

stín Athův, Porthův, Aramidův,

vida, jak šibal-bůh do chámských buší zad,

či slyše pathos bouřit Cidův!

Jak nemilovat zem, kde slávy pln je vzduch

a žít je velkým dobrodružstvím?

Kde krásu dojímal a podmaňoval duch

a krása hrdým vládla mužstvím?

Kde opilec a rváč, dítě a kavalír,

poeta vždy a šašek chvílí,

Cyrano ubohý už našel srdci mír,

kde chochol jeho vlaje bílý...

Oh oui, nous l'aimions, la belle, douce France –

nadšenou láskou, mladou, vděčnou;

my milovali ji, vlast Uměn všech a Krás,

Francii velikou a věčnou.

Až v duše hlubinách se jinoch zachvíval,

když buřič Rolla zhrdal Kristem,

když srdce básníka zlý vichr vášní rval

a zmítal jím jak mrtvým listem.

Rodičko svobody! Tvých revolt prapory

nad mládím naším bouřně vlály,

do našich zněly snů Tvých polnic hlaholy

a zářily Tvé kathedrály.

Rytmy Tvých modliteb i gavot líbezných

jak víno Tvé nás opájely

a zrakem planoucím Tvých orlů vítězných

jsme provázeli rozlet smělý.

Z Tvých laboratoří myšlenek světlý roj

se rozlétal jak včely s česla.

Tys v čapce frygické tyranům smrt a boj

i meč všem porobencům nesla.

A Klio vznešená na Moiry znamení

když odhrnula dějin clonu,

co hoch Ti přísahal v blouznivém nadšení,

to vyplnil muž u Terronu.

Pak v lidstva jásotu když rozezněl se zvon

a Barbaru meč vyrván z pěsti,

v ulicích tančili jsme s Tebou, Madelon,

plakali s Tebou slzy štěstí.

Až strašný přišel den... Vlast, udeřena v líc,

vrávorá, zkrvavená vdova...

A srdcím zdrceným se zašklebila vstříc

tvář Medusina od Mnichova.

Dnes, v zlý a temný čas, úzkosti plni zas,

my země ptáme se i nebe:

„Francie! Francie! Nás která zradilas,

chceš ještě zradit samu sebe?

Rci, krví nečistou, jak tenkrát v Slávy dny,

zas napojíš svých rolí hrudu?

Či v hanby pelechu se splichtíš s katany

jak děvka beze cti a studu?“