ČERVEN.

Na Jana Křtitele plameny, rakety.

Pavouček s nebe tká stříbrnou pavučinu.

Starý pan učitel vykládá: „Před lety, před lety –“

však sentimentální studentík rozbrnkal mandolinu.

Je to tak prosté a přece tak podivné.

Obloha, hvězdy, plameny, hlasy.

Les, starý samotář, rozvážně přikývne

a jako ze sna bručivě vykládá si.

Víš, na koho myslím? Na tebe, na tebe,

děvucho-plameni! Koho jsi zžehla?

Chtěli jsme vskočit rovnou kams do nebe,

však touha bláznivá do ráje nedoběhla.

A stejně tak hořely ohně hranice

jak srdce tvého neklidné plání,

stejně tak šuměly lesy mluvíce

o vášni rudé, zatrpklém milování.

Do příze modravé hlavu si ponořím...

Svítí to oči tvé? Hovořím s nimi?

Mám tebe na dosah? A hle, zas zahořím

plaménky vyšlehlými...