ČERVEN.

Nepravidelný rythmus zabouřil divoce krví,

rty hořící se sblížily svobodně, bez závazku.

Má země, věru, nikdy nežárlím, že nejsem prvý,

kdo ve tvém klíně spočinul a vyznával ti lásku.

Ať řady milenců tvých jdou, ať zástupové

tvé růže trhají v závrati, rozkoší mrou

a spiti polibky, střídáním času a hrou,

poznají skutečnost, jak slíbili ji snové!

Tvůj červen sletěl mezi nás jak zvěstování,

jak prška květův, utržených na stromech

rukama větrů bouřlivých, když čas je zrání,

když zahrály nám k tanci harfy v pramenech.

Tvůj červen přiblížil se, blesky znamenaný,

tvé srdce horoucí násilně otevřel,

že krvácelo štěstím z tisíceré rány,

životem vzpučelo ve stopách žhavých střel.

Tvůj červen nejchudšímu básníkovi

dal křídla rozletu

a vládu nad pojmy a slovy.

Též na mne sešli jeho bouři,

ať v křižování blesků, zemětřesení a kouři

pro tebe rozkvetu.

Bych mohl tobě zpívat’ o tvé kráse,

o tichu večerů,

kdy stádo laní pod lesem se pase

a světlo luny mezi stromy

se proplétá a lomí

a běží k jezeru.

Tvůj červen voní jasmínem a kalinami svítí,

hustými listy jasanů tvé horké tělo stíní,

že je ti teskno chvílemi jak ženě v tiché síni,

jak zdravé ženě těhotné, jež strach má o své bytí.

A čekáš v stínu zemdlena na svoji těžkou chvíli,

tisíce rukou milostných s úzkostí tebe střeží

a zlatý přelud příštích žní jak obraz děcka milý

ti v snění dřímá na loktech, v kolébce vedle leží.

Ty každého dne měníš šat, protkaný květinami,

bys nejlépe jej schystala kosám při senoseči

a němým stádům, s pastevci jež bloudí pastvinami.

Jsi jahodami krvavá pro děti v lesní seči

a stéblem obilným se skláníš v černé brázdy.

Ovoce stromů naléváš purpurem šťáv svých v chvatu

a tušíš závrať pýchy své, až tvrdá ruka gazdy

tvé klasy zváží na dlani po letním slunovratu.