ČERVEN.

Jahody v mýti dozrály a rdí se na výsluní,

borový les je opilý svou nejsilnější vůní...

A letní den

jde rozhalen,

podivnou písničku zpívá

a zhola nic se nermoutí, že se už připozdívá –

že lidé odcházejí z luk, že jsou jich plné cesty,

a za chvíli se rozsvítí na nebi první hvězdy...

Jde, silák; jeho zdravá pleť je do bronzova zlatá,

páž samý tuhý sval a prsa čupřinatá...

Jde cestou necestou – a jak se kolem dívá,

každý keř šípkový se nachem rozhořívá,

každý stvol jetele se potí do krvava,

a s mezí svízel polehlý plamenem žlutým vstává...

Jde krajem letní den a všecku jeho krásu

od žluti v lemu obzoru až po bratrstva klasů,

od tiché slávy zrání velce rozložených niv

až po křídlatých květů div,

jenž zaklet v lipách dřímá,

pohledem obejímá...

Jde zvolna v úpad posečených luk a v jejich vůni dusné

na kopku hlavu položí a zdravým spánkem usne.