ČERVENCOVÁ NOC.

Noc tíhy plná, těžké vůně dusné,

jež k horké hlavě jako víno stoupá.

Pták v hnízdě mlčí, třeba sotva usne,

jak stínů hra se kolem něho houpá

A všecko v tmách, i pole, les i víska,

a všecko v mdlobách – nezavzdychá listí,

jen chvílemi se v dálných mracích blýská,

a hvězda kmitne, jak se pádem čistí.

Jak hodinek mých píseň jednotvárná

zní nekonečná cvrčka melodie,

a srdce svírá divá touha parná,

a cítíš, krev jak do žil stěny bije.

Po bílých ňadrech žízeň srdce chvátí

a po polibcích úst, jež láskou třeští,

jež na čele bys, očích cítil pláti,

jež pršely by jako kapky v dešti.

A po objetí měkkých plných ramen,

jež obemkly by šíji jako vlny,

a po dechu, v němž chví se lásky plamen,

po vůni vlasu, který květu plný.

Jak srdce bije! Sluch již ticha sytý

mní bláhový, že slyší krůčky zblízka,

co flétnista kýs v sousedství mém skrytý

dál „Odpustiž vám samo nebe...“ píská...