ČERVENEC (I)

Mladý den,

jakoby tisícem ramen vyzdvižen,

krásně se vyklenul nad spící tajemství domů.

A hned celé město

vzkynulo smíchem jak požehnané těsto

a vystřikuje jako řeka, chycená v nádrži,

až se skoro obáváš, zda ulice všechno to udrží.

Slunce je ryšavý buřič a řeční na nároží:

že už na všech stranách města velké ohně hoří,

do oken hází letáky, od srdce k srdci se vine –

a město v zlaté díži léta až pod nebesa kyne.

A náhle,

zaznělo to tak líbezně a táhle,

na všechna prostranství snesly se stříbrné tóny,

jako by každý dům byl chrám a rozhoupal všechny zvony.

To na zelené stráni,

která je měkkou poduškou, vyndanou k provětrání,

povaluje se Červenec a na křídlovku troubí.

A z hloubí

každého člověka

– a dnes jsou všichni dárci, a nikdo už z pýchy nečeká –

vystupuje láska, ukrytá mlčící tváří.

Nyní jsou všichni krásní, svým vlastním světlem září,

a obloha je slavobrána, kterou ještě dnes

všichni, kdož v ně uvěřili,

vstoupí do nebes.