ČERVENEC. (II.)

Tisíc mladých mužů a tisíc mladých žen

zdvihlo na ramena letní den:

a nyní je celý jediné vlání,

jediné mladé pousmání,

jediné houpání šatečků bílých

na nohách útlých a rozmařilých.

A slunce, jak padá do dlaní,

hned v dukáty se promění,

jež neděle máma hází svým dětem,

aby se vesele proběhly světem,

který je dnes jak slavná pout,

že chtěl bys ho celý obejmout.

A každý lesík je zelený krám,

tam lásku si koupíš, půjdeš-li sám,

za jeden pohled zlatý:

neboť dnes,

když vejde v les,

i tulák má oči jak svatý.

A nebo si lehneš do trávy; zábavný podnik je louka,

mandelinka je výstředník, jenž po stéblu k nebi se souká,

čtyři orchestry cvrčků tam bez ustání hrají

a zlaté prapory slunce nad každým vchodem vlají.

Vzduch je dobré víno, jiskřící do zlatova:

až se ho duše tvá napije, povstane mladá a nová,

zahledíš se k oblakům, uvěříš, že pluješ,

a na konec se do své duše bláhově zamiluješ.

Nebo na louce potká nás opilý Červenec:

nejkrásnější holka řekne mu o tanec,

a my se stisknem kolem něho v hradbu živých těl,

by se o nás mladý smích až k nebi odrážel.

Pak nejsilnější z mužů ho vyzve na zápas:

červenec se změní v zlatý letní jas,

nikdo z nás ho nezachytí, nikdo nepřemůže,

to nebude už červenec, však usínající růže.

A tehdy slavná, tichá noc

mu přijde na pomoc.

Hvězdy nám nasype do očí,

v závrati touhy nás zatočí,

– och, měsíc má zbloudilou, smutnou tvář!

Pak naše srdce prosící

a na dlani temnot se chvějící

položí na oltář.