ČERVENEC ROKU 1415
Ne více „Ukřižuj!“ – dav zpitý křičel „Upal!“
vyl, mistru plval v tvář a trhal jeho šat,
pak losy metal oň a v blátě po něm dupal
a jemu s pokřikem se rouhal odevšad.
A zástup opilý a poštvaný co žádal
smrt jeho v plamenech, on veliký šel davem
a bolně usmál se, když na skráň jemu vkládal
z papíru korunu kat v smíchu pohrdavém.
A vzplála hranice – a mistr v dýmu zpíval
žalm jakýs nábožný – výš plamen rudě šleh’,
po šatě chudobném na nahé tělo splýval,
že svatý mučedník se svíjel v bolestech.
Tu ohněm rudý kouř rost’ víc a více, náhle
trysk’ žárný jisker sloup, vše řítilo se v rum
a z trosek spálených ve mrtvé ticho zprahlé
jen výkřik ztracený spěl kouřem k oblakům.
Ten šestý červenec – to báseň psaná krví
celého národa, všech dlouhých, těžkých věků,
ten šestý červenec, kde za svou pravdu prvý
mřel velký apoštol ve chátry divém jeku!
Je život národů boj věčný chmur a záře,
boj věčný světla s tmou, lži s pravdou, noci s dnem,
a ví jen velký Bůh, kdy pravdy u oltáře
v líc její vznešenou bez roušky pohlédnem!
My jdeme v mrákotách, na sněním těžké hlavy
kdos hází těžší háv, pod kterým život krsá
i volná myšlenka; stín posupný a tmavý
nám spánkem omamným jak můrou tíží prsa.
Jsme k smrti zemdleni, jsme ospalí a malí,
vše plno mrákoty, my jdeme v náruč tmám,
a co nám velkého a svatého, se halí
za závoj vylhaný a v mlze hyne nám...
Ten šestý červenec – ah, svatá žertva ona
a výkřik poslední, jenž pustou nocí zní! –
Kde skryta hranice, tam spadne lhavá clona,
a foenix z popela tam, Pravda vstane z ní.
A paprsk zářící pak prvý, druhý, třetí
se do tmy zachvěje a září zaplápolá,
jak duha vzklene se a do azuru vzletí,
půl míry hrdlička a slávy orel zpola.
Pak zář ta posvátná vše staré rány zhojí
a líku nakane do rozjitřených ran,
že prchne hladové po marném, dlouhém boji
do říše mrakavé tmou hejno lačných vran.
Tu bude slyšeti hlas jeden, který učí,
že s čelem bez pravdy tu není lásky žádné
a spásy zde ni tam... A tenkrát do náručí
v stoletích budoucích si lidstvo s pláčem padne.