ČERVENEC.

Ó srdce, nádherné srdce, můj vládce prokletý,

má pýcho, někdejší slávo, ó jsi to ještě ty?

A jsi-li podnes to vskutku, můj krásný tyrane,

ó srdce, nešťastné srdce, co z tebe zůstane?

Můj slavný vítězi v bojích, kde všechno vzdali ti,

kdo všechna vítězství tvoje moh’ rázem popříti?

A v této odvážné bitce, kde všeho pozbudem,

ó co tě dovedlo ztišit a smířit s osudem?

Máš pořád překotnou vášeň a bázně pramálo,

vždyť méně krve dnes nemáš, než jindy’s mívalo,

vždyť ještě záchvaty míváš, jež tebe pustoší,

vždyť ještě dovedeš trpět a třeštit rozkoší –

nač náhle pokora tvoje, nač radost z bolesti,

když možno vykřiknout ještě a žhavě vykvésti?

Už venku červenec hýří, plá světly rudými –

ó srdce, zpozdilé srdce, nač čekáš, řekni mi?

Jsou tytam sasanky dubna a toulky do dálek,

jsou tytam slavičí noci a týdny fijalek,

i květen šeříků minul, jsou vůně rozváty,

v klín teplých červnových nocí už sprchly akáty,

zdroj přestal ve trávě zpívat, a praží výsluní,

i pyšné pivoňky zvadly, ty kněžny bez vůní –

je doba královských růží, jež vášeň rozvíjí,

je doba omamných dechů, je měsíc lilijí.

Dnes ještě zvítězit můžeš – až dnešek pomine,

byť byly tisíce zítřků, už nikdy, nikdy ne!