Červenka.

Lípy na vsi zbujily a kvetou,

tučný čmelák, jenž jim v ňadrech dlel,

spitý medem, s hlavou poprášenou

čistí hroty mlsných tykadel;

věje křídly, slunce žár ho mučí,

střásá pestrých květů prašnou směs,

líně pod mez kráčí, mrzut bzučí:

„Nelze snésti toho vedra dnes!“

Za vsí louka s květů zlatým pylem,

květnou loukou zlatý těká den

a hoch z vísky, letší za motýlem –

leč již pod hloh sedá unaven,

stíraje si pot, jenž s čela kane;

v tom pták hnědý snes’ se na větev,

hrdélce a hruď jsou malované

jako malin rudožlutá krev.

Hopkuje si, malou hlavu týčí,

věsí křídla šedých nohou níž:

„Sviť, sviť, slunce!“ hvízdavě si křičí,

„prohřej ptačí hruď i lidskou již,

prohřej srdce toho, jenž zde dřímá,

dej mu zvonky v srdce, hvězdy v zrak,

ať ho píseň líbá, soucit jímá,

a jas ducha plaší mysli mrak.“

Slyší hošík, aniž ví, co slyší,

ale dojat v duši jest a blah;

pták ten rázem bytostí mu vyšší,

vzhlédl naň a rychle v ňadra sáh’...

„Má snad srdce křídla? Jak se chvěje!

Či v něm pučí pestré květy niv?

Ptáče, ptáče, co se ve mně děje?

Ta tvá píseň – jaký zvučný div!

Jaká krása, jaká chvíle zlatá,

jaká divných pohádek to říš!...“

A hochova duše krásou jatá

nad dědinu vzlétá výš a výš;

nad polem se vznáší, nad doubravou

do blankytu v nebes šírý luh;

nad snílkovou ozářenou hlavou

mladým snům a písním žehná Bůh.

Útlé srdce hošíkovo buší,

každý záchvěv v tísni dětských dum,

zvučně křišťaluje v útlé duši;

v srdci kypí to jak vína šum,

prsa šíří se mu, líce nítí,

země s nebem splývá, s lesem mrak;

ani neví, co té chvíle cítí

a co vidí krásou spitý zrak.

Samá kouzla vyrůstají v luhu:

z rubínů je zdroje ručí ron,

kvítí na nivě se řadí v duhu,

a rtem lidským mluví věže zvon:

„Vše je živo, nedbej lidské řeči,

rozhlédni se sdílně tam i sem;

sni a věř, že stesk a žal se léčí,

vroucnou písní jen a soucitem!

Zpěv že plaší netopýry zloby,

hvězdy sype na blankytný svor,

že skvost myšlenek je nad vše zdoby

utajené v klíně vod i hor;

ty pak, ptáku, plavče nebes moří,

povzletu a svobodě jej uč,

a ten oheň, jenž mu v srdci hoří,

s citu rosou v tklivou sdílnost sluč!“-

A pták pěl, až v hošíkově duši

probudil se písně prvý sen...

Okřídlenče, kéž v tvé zpěvné vzruši

snílek ten ti někdy podoben;

kéž je lidstva jasným těšitelem,

k němuž s vděkem zřel by práce rob,

kéž zasype písní zvučným pelem

meč i pluh i kolébku i hrob!