ČERVENOBÍLÝ PRAPORE!

Červenobílý prapore,

jsi pluh náš, jenž vyjíždí v podjarní den,

jsi rýč náš, jenž obrývá na jaře stromy,

jsi špičák náš, jenž dobývá uhlí pro novou cestu,

meč jsi nám, kterým se probijeme,

i pouto, jež víže a silnými činí nás,

jsi pevný ve zmatku bod i cesty, věz,

opora, ostruha, nebozez.

Červenobílý prapore,

pod kotly našimi ohněm plápoláš

a ulicemi vaneš jak vítr,

nad hlavou cítíme tě jak polední slunce

a krev nám přivádíš do varu,

jsi jarní bouře blesk,

jsi červený kohout nového jitra,

a proto červená tvá tak se rozpálila,

že ruměncem vzplála tvá bílá.

Červenobílý prapore,

takový jsi ty dnes nám.

Sviť, rudni, vlaj pro spásu světa

i pro to, bychom tě spatřili jednou

jak nesmírná křídla bílá

pokojně tonoucí nad námi jako holubice,

nad zlatem lánů obilních,

nad lesy, lukami, stády,

nad městy s paláci a dílnami

i nad dědinami s kovárnou,

nade vším zkrátka, co všemu připadne lidu

i radosti z práce a klidu.