ČERVENÝ A ČERNÝ

Po volbě bylo. Všichni ti,

kdož měli právo voliti,

po celodenní námaze

na posteli i podlaze

pivem i vínem zaliti

usnuli jako zabití.

Té pozdní noční za doby

se sice jen dvě osoby,

však znamenité, nacházely

v čekárně malé městyse.

Posedaly i procházely

se sem tam krokem znaveným.

Vlak čekajíce sešli se

v těch místech černý s červeným.

S počátku mlčeli, ač nudou

trápeni byli velice.

Jeden z nich vězel v klerice

a druhý kravatu měl rudou

a chodil v ústech s viržinkem,

jež svítilo mdlým plamínkem.

Oba dva měli značné břicho.

Přerušil černý první ticho:

„Nebyl byste té laskavosti

a nepůjčil mi zápalky?

Hrom aby vzal ty lokálky!“

Děl soudruh: „Prosím, velebnosti! –

– – Byla to práce, bůh to zatrať!

Dobře, že přijdeme již na trať.“

„Zde ještě nejhorší to není;

jsou lidi zdejší,“ páter praví,

„bohudík dosud nezkažení.“

Druh doložil: „A obětaví!“

Rozjímat počal černý: „Vidí

v nás pán bůh staré přátele

své, neboť zakladatelé

učení našich byli židi.“

„Pojítko mezi námi vnější

to pouze, a ne nejhlavnější,“

moudře, jak na voličské schůzi,

červený vece. „V srdcích luzy

na tutéž oba strunu hrajem.

Lákáme lačné duše rájem.

Vy vkládáte jej do věčnosti,

my do nejisté budoucnosti.

Ať věříme či nevěříme,

co děláme, to dobře víme.

Nač doslovně brát vlastní řeči?

Buď bohu chvála, že nám svědčí

a schránka těla nesesychá.“

A poplácali si svá břicha.

S hlubokým přesvědčením v hlase

vykládal vážně černý zase:

„Zásada obou nás též čelná

je, naše samospasitelná

že církev a že krom ní není

pomyslit možno na spasení.“

„Při dávném,“ vece rudý, „vzniku

našem krev tekla mučedníků,

jež v agitačním jelitu

se dodnes těší odbytu.

Ve styčných bodů našich věnci

též něčím je, tím jsem si jist,

krom toho ku inteligenci

důsledná naše nenávist,

pokud se nedá využít

pro účel vývěsní co štít,

nenávist oné koterie

přepjatců, jejíž ve tvář bije

existence svou drzostí

všech lidí vábné rovnosti.“

Čas míjel. V rozhovoru takém

nasedali a jeli vlakem,

a na konec když při rozluce

srdečně potřásli si ruce,

s úsměvem černý děl v své líci:

„Tož sbohem! V milé paměti

zábavu naši budu chovat.

Kdybychom ale na ulici

se měli někde viděti,

nemusíme se pozdravovat.“

Vlak pískl, jakoby se smál,

a šedým ránem hnal se dál.