ČERVENÝ BOD.

Juž spadla níž opona šeře chvatné?

Své představení ještě dohrává

divadlo slunce. Stromy, živé teploměry,

se krčí u cest, houště keřů znají,

jak hudba shonu ves v sklon doznívá.

Utichá mumraj velké pantominy.

Bůh mimy má, vše maska jest, ať zvěří

či visage lidská. Červené jsou hory,

červená pole výše od obzoru.

A barevné jsou chýže přeludy.

A solu záře právě na stín stačí.

Já tíhnu cestou pískem nesypanou

jemným a přemítám, proč sněti zadýchly

tak těžce v příchod šera. Pod přichýlením

jich spěji, však co hasne krb, terč solu žhavý,

chvat přirychlených kroků kreslí,

chřest písku pěje cesty pod patou

hodinu pozdní. Dětí sbor se s dnem

loučí jak s mladostí, ač západ sol

jen teprv persifluje a zříš v bok

pruh zlata zrudlý kupy ozařuje

sena a jiskry deštěm v zor zaslní z něho.

Ó ještě vůně a paprsků dósu!

Však není svitů víc a motýl srdce v roznět

o pancíř ňader, jak v sklo, marně bije.

Je jako ciferník, jenž čítá vteřiny

v napjetí, zor mní více vystihnout,

však v obzor vzdálený jen poutníka

stín hlubý stihá. S touhou jest to tak,

jak s myslitele snahou, contemplací.

Kol slunce gnose víří, vše mu málo vhod,

však v konec vrávorá, sklon tance hrdých pós.

V sled místo jasu zlata zří, mře, zbývá – červený bod.