Červnová idylla.

Žár opustil jsem městských ulic

i ospalý klid starých domů

i nudu parných kaváren

i obzor kouřem zahalený

i stíny sporé chorých stromů,

jež stojí v parcích seřaděny,

kam vždy mne pudil líný den.

Jak rád teď z lesnatého vršku,

kde netkne se mne parno denní,

se dívám šírým údolem,

kde požehnané, dlouhé lány

svou zeleň v bledé žluto mění

a podle mezí lemovány

jsou chrpou nebo koukolem!

A vánku dech provívá jemně

i nad mnou stromů šumné hlavy

i květnou trávu v přeletu

a volným šatem dívky třese,

jež luhem nese nůši trávy,

a jejíž plné ňadro dme se

bez úzkostných pout corsettu.

Již zašla. Zrak se točí jinam.

Hle, v dáli malý vozík hrčí

lip stromořadím košatým,

z nichž ostříž vyplašen sem tíhne,

teď v modrém nebi jak hřeb trčí,

teď jako blesk se dolů mihne

a pluje křídlem rozpjatým.

Pak zadívám se na vsi bílé,

jež jak by v slunce lesku spaly,

dým vydychují modravý;

hle, v písku tam pod velkou hruší

se košilaté děcko válí,

rve moudrého psa dlouhé uši

a pokřik zvedá jásavý...

Zde nevzpomeneš dávných bouří,

jež nechávají v nitru sledy

a ztrpčí navždy mladý věk,

ve vonné trávě ležíš tady

a zříš jen nadšenými hledy

v kraj šírý, jenž má června vnady,

zpěv cvrčků, chřestot kobylek...